Po známé stezce jsme vyrazily s kamarádkou do lesa, pomalu jsme vystoupaly vzhůru ke skalám Českého ráje. Úplně jsem se klepala touhou už na nich stát, nasávat tu úžasnou energii čisté jarní přírody, kterou už tak strašně dlouho potřebuju. Zadýchaly jsme se, už to není jak za mlada, ale ani jsme nevěděly jak a stály jsme na vrcholu skály!
Vše fotím telefonem. Super úžasný výhled, úžasná energie, ptáci řvou až uši zaléhají, motýli plácají křídly. Šťastná nasávám z plna hrdla čistý vzduch… cože čistý?! Něco je špatně!! Čistý vypadá jinak!!! Ve vzduchu se táhne odér čerstvé spáleniny!!! To néééé! Žádný oheň!!! Já jsem konečně na skále!!
Ale nedá se nic dělat, rozhlížíme se jen chvilku a vše je nám hned jasné!!! Kousek od nás částečně doutná a částečně hoří kruh lesní půdy, uprostřed je vidět zbytek ohýnku… kterej blbec???
Chce se mi plakat a křičet „Tohle měl být můj RELAX!!!“ Rozhovor mezi námi trvá pár sekund. V telefonu vypínám foťák, vytáčím 150. Zaměřují nás na GPS.
Netrvá dlouho a už slyšíme sirény. Na lesní cestě pod skálou se objevuje hasičská cisterna. Za chvilku druhá a třetí… a dokonce i čtvrtá!!! A z nich vyskakují posádky…
No tohle??!! Dole se to hemží chlapy v helmách a uniformách… a kolik jich je!!! Je to úžasný pohled a já stojím úplně fascinovaná, fascinace okamžikem, když je sleduju, jak „lezou jako mravenci“ do toho strmého kopce. Je jim teplo a někteří už svlékají bundy… jo kluci, jen tak dál, pokračujte!! A svaly se fakt rýsují i na dálku!!!
No, to je úžasný, konečně banda pořádných, statných, urostlých… a vesměs mladých chlapů na jednom místě!!! Připadám si jak v „Pobřežní hlídce“ a přistihuju se, jak se dokonce usmívám…
„Polezte dolů!“ volají na nás. To už ale nahoru vede předlouhá hadice a pokyny jenom lítají… skvělý koncert!!! A tolik chlapů a v celým lese jenom já a kamarádka… ale ta se přeci bude vdávat!! Takže jenom já a kolik? Čtyřicet chlapů? Jako Alibaba a 40 hasičů?
Hlavou mi běží, jestli bych se neměla třeba nechat zachránit… jednou v životě?! Komu se to povede??? No, v takovém nebezpečí zase nejsem… Ale co takhle umělé dýchání, kdybych se nadýchala kouře?
Nevnímám, jak mi při sestupu klouže jehličí pod nohama, dokonce jsem ani nespadla, míjím jednoho z hasičů, je zadýchaný a zpocený. Zavtipkuje: „Proč jste to nezapálily dole?“
Jsme konečně na cestě … kamarádka mě táhne na druhou stranu a říká mi: „ Pojď, ty Pamelo!!! Vítáš je tu jak rudou armádu v pětačtyřicátým. Jdeme domů, aby je náhodou nenapadlo, že jsme to zapálily my, abychom nalákaly ty mladý kluky do lesa!“
