Běžím. Kéž bych běžela sama. V náruči pevně držím kufřík, mou kořist, to, po čem můj pronásledovatel tak touží. Už druhou ulicí mě jeho kroky dohánějí a mně už docházejí síly. Ten kufřík je moje spása, nesmí ho dostat.
Vysílení a představy toho, co mně udělá, mě dohání k slzám. Cítím jeho dech v zádech, jeho kroky už jsou tak hlasité jako mé.
Další křižovatka přede mnou.
Zavírám oči a vrhám se do silnice. Běžím. Náraz. Bolest.
Otevírám oči, nevidím však plech nárazníku, ale stěnu domu na druhé straně. Rameno mám rozhodně naražené a sedřené. Otáčím se zpátky.
Můj pronásledovatel byl zastaven vizí silnice. Široko daleko ale není jediného auta. Muž se rozhlíží. Usmívá se jako lovec a kráčí ke mně. Já jen stojím u stěny, už nemůžu dál. Tohle je můj konec... Rezignovaně se opírám rozbitým ramenem, v náruči pevně držím kufřík.
Krok po kroku, pomalu, klidně se ke mně blíží prázdnou ulicí. Posledním krokem na chodník mě má na dosah. Zadržuji dech.
„PFFGBANG!“ hrozivý zvuk disharmonických tónů a lámajícího se dřeva prolomí střet našich očí. Klavírové klapky mi padají k nohám. Někde shůry nade mnou slyším nadávání stěhováků.
Kde stál, teď leží trosky starého klavíru a já jen nevěřícně zírám. Můj útěk přece jen bude úspěšný...
