Barvy života za šedé totality - napsal Yakeen

„Di do prdele," vylítne z Martina. Ve zkratce tak chce vyjádřit, že je v šoku, že tomu nemůže uvěřit, a že by byl bez téhle zprávy mnohem šťastnější. „To nemůže bejt on!"
„Ba jo," říká Marek „Taky jsem to nemoh' pochopit." Po vodopádech předchozích slov oba mlčí. Ne tak lidé v tramvaji, kde se Martin s Markem po létech potkali. Je revoluční listopad 1989 a vagon hučí náhle povoleným protestem a nadějí. Lidé, včetně jich dvou, se vrací z demonstrace, a euforie davu je až nepravděpodobná.
Je jim kolem pětadvaceti, oba mají dlouhé vlasy a odřený džínsy. Ještě před pár dny by to stačilo k tomu, aby se od nich krotké, většinové stádo skoro odtahovalo. A teď se zdá, že na ně pár lidí dokonce spiklenecky pomrkává.
Jedna postarší rádiovka v tesilkách a s trikolórou na klopě šusťákový bundy Marka dokonce poplácá po zádech.
„Dobře si hrál, mladej." Rozkurážený dělník naráží na Markovu skoro undergroundovou kapelu, co dnes chvilku muzicírovala na tribuně. Oba se na něj usmějou, ale myšlenkama jsou jinde. Vzpomínají na pitomou třídu bezvýznamnýho učňáku na začátku osmdesátých, kde se potkali. Ne, že by v tom byli nevinně. Prostě po několika pokusech o kloudné vzdělání je jejich neposlušnost, výstřední vzhled a ochota podělit se o to, co si opravdu myslí, dokopala až tam. Nutné je taky připustit, že brali cokoliv, jen když ještě nemuseli jít makat, a že na předchozích štacích oba občas zapomněli jít do školy.
Hned, jak se tehdy v prváku uviděli, věděli, že k sobě patří. Byli o dva roky a pár století starší než ty vesnický ucha. Martin rád čet´ a Marek hrál na kytaru. To, že se potkali právě tam, považovali za blbej vtip a vinili z toho bolševika, učitele a osud obecně. Ale protože jim tehdy připadalo, že každý v týhle zkurvený zemi má více či méně debilní osud, ani příliš nebědovali. A pak na první hodinu českého jazyka přišel Vlastimil Hůrka. Byl jak zjevení z jinýho, spravedlivýho světa. Ze světa, kde se oceňovala naivní přímočarost a odvaha jako vzácná komodita, která vyrovnává unavenou skepsi dospělosti, a kde si tedy jsou všichni rovni. Vlastimil Hůrka byl jen o dekádu a kousek starší než oni. Trval na oslovení „pane profesore" a na oplátku jim všem vykal. Marka a Martina si všiml hned první hodinu a už za pár týdnů seděli večer u něj doma. Přinesli si ve džbánu pivo a Vlasta jim k tomu pouštěl Hutku. To už si tykali, samozřejmě jen mimo školu. Do rána vždy mluvili o knížkách, muzice a politice. Martin pak odcházel s názvy titulů, které si půjčoval ve vědecké knihovně, a Marek s magnetofonovými kotouči vzácné hudby.
Desítky nocí o svobodě člověka i společnosti. To on jim první řek', že láska a pravda zvítězí nad lží a nenávistí. Jeden krásný rok. Ale neměl být další. Po prázdninách Martina a Marka potkal na chodbě školy nový ředitel: „Takové chuligány tady nechci. Buď přijdete zítra ostříhaný, nebo letíte!" A tak letěli. Každý na jinou stranu a oba pryč z vesnického učiliště a oba pryč od profesora Vlastimila Hůrky.

Martin a Marek se pak neviděli pár důležitých let. Byli teď víc než plnoletí a už si oba ověřili, jak nepohodlné je stát mimo socialistický systém. Prošli bezpočtem protivných prací, vypili spoustu piv a řekli spoustu zbytečných slov. Oba podlehli tlaku a volili v nevolbách v roce 1986 a oba se za to dodnes stydí. Měli tak málo, o co by mohli přijít, a přesto podlehli strachu, že o to přijdou. Stejně oba žasli, když se dozvěděli, tehdy v tramvaji v roce 1989, že profesor Vlastimil Hůrka nejen že absolvoval Večerní univerzitu marxismu leninismu, ale že učil na fakultě v Městě a teď v listopadu je dokonce nejzuřivějším zastáncem minulých pořádků.
Zdálo se naprosto nemožný, že by to byl on. Jejich Vlasta. Zradil všechno, o čem mluvil? A jak se mu to stalo? Ale nebyl čas se tím zabývat. Zavolaly možnosti a dobrodružství. Svoboda udělala ze zkurvené země zemi zaslíbenou. Martin a Marek se zase neviděli mnoho let. A oba žili. Několikrát mysleli a slibovali, že navždy, a pak utíkali z hádek a vztahů pryč a nechávali za sebou děti. Martina málem sežral tygr úspěchu, a když se podívá zpátky, leccos by uměl líp. Marek hraje kde co, aby se uživil, a po koncertě se nesmí dotknout skleničky. A teď konečně už ani nechce. Jsou dospělí, a na rovinu, trošku pokousaný životem. Potkali se nedávno v kavárně ve Městě. Marek v culíku věznil už jen trochu vlasů a Martin to vzdal dávno. Potkali se na vrcholu kopce, možná už udělali krok dva dolů. Oba jsou dojatí.
„Ty vole, utíká to, co?!" říkají skoro naráz. Nelžou si. Vidí, že se změnili. Dovolí si ticho, než se pustí do vyprávění kdo, co, kdy, kde. Televize v rohu jim ale do toho vpadne: „Po dlouhých koaličních jednáních se novým starostou Města stává Vlastimil Hůrka, dlouholetý vysokoškolský pedagog." Oba se překvapeně otáčí k bedně. Ani Vlasta nemládl. Šedesátka je dávno za ním. Ale je to on. Ten chlap, co je učil hledat význam za slovy, a muziku poslouchat srdcem. Teď mluví z obrazovky o tom že bude líp!
První promluví Martin: „Přes tohle všechno," neurčitě mávne k televizi, "stejně to byl jeden z nejdůležitějších chlapů v mým životě," říká podivně přiškrceným hlasem. „Pro mně taky, ty vole," přitakává Marek. A oba v duchu dodávají: „Díky, Vlasto!"

www.yakovo.blog.cz