„Připravila jsem ti kávu, miláčku.“Starší muž vešel do kuchyně a políbil svou manželku.
„Děkuji, tvoje káva je nejlepší!“
Dnes je ta káva nějaká nahořklá, ale určitě jí to nemůžu říct, ona je jemný tvor, který špatně snáší kritiku, pomyslel si Petr a pečlivě vypil kávu do poslední kapky.
Petr byl člověk zvyku a nemohl dovolit jakoukoliv změnu ve svých každodenních rituálech. Pokaždé mlčel o chuti kávy a usmíval se na manželku. On s radostí snášel špatnou kávu, když jí to dělá radost. Ve svém starším věku nečekal, že ještě najde opravdovou lásku, ale pak potkal ji - studentku medicíny na univerzitě.
Jako průkopník v neurochirurgii tam musel hodně přednášet. A jednou po přednášce se zastavila studentka s neuvěřitelně zářivýma očima a širokým úsměvem a řekla mu, že ho zbožňuje. Pak si domluvili schůzku, po schůzce rande a po nich i svatbu.
Brzy po svatbě musel Petr nechat práce neurochirurga kvůli tomu, že ho jeho ruce přestaly poslouchat. Miloval svou práci a nerad odcházel, ale pracoval bez přestávky dlouhá léta, takže bez vlastního vědomí dosáhl mimořádného bohatství. Pomyslel si, že by ho konečně mohl začít utrácet. Navíc, doma čekala jeho manželka. Byl rád, že mu nakonec vyhověla a nechala práce v ordinaci, aby mohli strávit klidné chvilky doma.
Po pár měsících doma se jeho stav zhoršil, ale nechtěl to dávat to najevo, a tak pokračoval ve svých rituálech. Ale připadalo mu, že káva je víc a víc hořká. Pořad nic neřekl; jak by také mohl - manželku trápil jeho stav víc než jeho samotného. Každou noc na něho dlouhé hodiny hleděla se smutným rozhořčením. Jako kdyby na něco čekala… Určitě na jeho uzdravení.
