Na podzim jsme vybírali brambory z řádků, které byly vzorně zorané dědovým vlastnoručně vyrobeným traktorem. Coby elektrikář se dostával na mnoho stavenišť, odkud si přinášel velké poklady - staré motory, různá ozubená kolečka, velká či malá kola, tyče a jiné harampádí, a z nich pak doma vytvářel rozličné stroje i strojky.
Jako děti jsme měli přísně zapovězený vstup do jeho dílny. O to víc nás jeho různorodá pípátka, držátka, pájítka a podobné záhadné přístroje lákaly. To nám ale nebylo nic platné. Kdykoli děda poznal, že jsme navštívili jeho zemi zaslíbenou, schytala to babička:
„Hlídej si je pořádně!!!“ zlobil se.
O co víc děda souzněl s různými udělátky, o to méně to pak bylo s lidmi. Obvykle je dělil na pošetilce a ty ostatní. Když se někomu podařilo dostát jeho vysokým nárokům a probojovat si k němu cestu, byl obvykle na piedestalu natrvalo. To pak děda dokázal dlouhé hodiny zaujatě vyprávět báječné příhody ze svého pestrého života.
Náš, tehdy dětský svět, se zdál být zcela mimo dědovo chápání. Jako bychom žili ve dvou vesmírech, které se zcela míjejí. Neškodí si, neubližují, ale vlastně neví, jak se k sobě přiblížit.
Další záhadu dědovi přidal nástup éry umělé inteligence.
„Co pořád na tom počítači můžete dělat? Přineste mi to taky, ať se kouknu.“
Když pak starší typ stolního počítače ležel rozebraný do poslední destičky v jeho dílně, stále nevěděl, do čeho tam pořád koukáme. Ještě větší šok měl ale teprve přijít. Když počítač zase vzorně poskládal dohromady podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, najednou nefungoval!
Svět jakoby se s ním zatočil. On byl dosud ten, kdo dává věci do pořádku, a najednou tohle…
