„Možná nic, pokud hned nevypadnete z kuchyně a nepřestanete řvát. Děti moje, já chci ticho a už mám taky hlad.“
Sama jsem zvědavá, jak si papinův hrnec poradil s vloženými ingrediencemi. Množství vody nikdy nehlídám. Buď máme zeleninovou polívku nebo zeleninovou kaši. Dnes jsem pravda přidala ještě kuřecí stehýnko.
Polévka začíná krásně vonět. Ve vedlejším navlas stejném hrnci se vaří brambory.
Jsem neustále busy, a tak rychlovaření ve dvou papiňácích je u nás na denním pořádku.
„Ať mě nechá!
„Tak už mě nehoň, přestááááň.“
„Nekopej mě, aúúúú.“
„Ty mě neštípej!“
Prásk dveřmi. Začínám vidět rudě. Dnes mě čeká noční v nemocnici a místo, abych si šla lehnout, tak si tady větrám nervy.
„Já vás snad nacpu do mrazáku,“ vyštěknu neuváženě.
„Johano, tys ten úkol psala zase na botníku.“
Můj podpis ale nevypadá o moc lépe... Co si učitelka pomyslí?
„Davide, proč máš opět díry na kolenou tepláků?! V čem půjdeš zítra na tělocvik? A v úloze máš hrubky.“
Hodiny letí jako o závod. Tak teď v rychlosti ta večeře.
Chápu se prvního hrnce se záměrem odcedit brambory. Přes rameno ještě křiknu, že slyšet je přece vyjmenované slovo. Ale co to?! Tady je něco špatně. Zděšená hledím, jak se dno dřezu plní kostkami mrkve a celeru. Dochází mi s velikým zpožděním, že jsem právě spontánně do kanálu poslala tu očekávanou, krásně vonící polívku.
Nic už se nedá vzít zpět, tenhle záběr nevrátím.
Do háje, co jsem to provedla?
Letmo se rozhlížím, zda tady někde není skrytá kamera. To by byl úlovek! Co dělat? Snad mě zachrání obsah druhého hrnce, uklidňuju se rezignovaně. Z něho mrkev nepadá: jsou tam tedy jisto jistě brambory.
„Děti ke stolu!“
