Co? Jaká knížka?! O žádné knížce nic nevím. Počkej… Jo, už si vzpomínám, o tom velbloudovi, co měl tři hrby. Úplně mi to vypadlo. Vím, že bude zklamaná. Nějak to vyřeším. Tím, že mi říkáš, že jí chtěla ze všech dárků nejvíc, mě akorát stresuješ, drahá! Ještě zavolám. Zatím, musím končit. Kurňa, jak jsem na ni mohl zapomenout. Snad ji ještě seženu.“
Lítal jsem jako blázen, abych ji sehnal. „Dobrý den, prosím vás, máte knížku O velbloudovi se třemi hrby? Už jsem byl ve třech knihkupectvích a neměli ji. Že je to bestseller. Všichni kupují velblouda. Prosím, řekněte mi, že ji máte. Cože? Dnes jste prodaly poslední kus. Skvělé. Co teď budu dělat? Půl šesté. Sakra! Ten dort. Musím pro něj zajet.“
Aspoň ten dort jsem vyzvedl. „Děkuji a moc se omlouvám, je krásný, doopravdy. Miluje čokoládu. Bude z něj mít radost. Ne takovou, jakou by měla z velblouda, ale co můžu dělat.“
Jel jsem, co jsem mohl, abych aspoň stihl oslavu. „Tolik hodin, nestíhám a přes ten déšť zatracenej nic nevidím. Musíš se na mě tak tlačit, kámo s Volvem?! Já taky pospíchám. Za chvíli tam budu. Snad. Co to je?!“
V zatáčce jsem něco uviděl. Zpočátku to vypadalo jako srnka. Ale byl to velbloud, velbloud se třemi hrby. Hned jsem zastavil a vystoupil z auta. Málem mě zajel ten chlap, co se na mě furt lepil, ale to divné zvíře, za kterým se celé dopoledne honím, nikde. Asi mi z něj už šplouchalo na maják. Když jsem jel dál, vidím policejní světla. Několik kilometrů od zatáčky, kde jsem zastavil, se zřítil most. Měl jsem štěstí. Ale chlap s Volvem bohužel ne.
Tak takhle na den mých dvanáctých narozenin vzpomíná můj táta, kterému tu noc možná zachránil život tříhrbý velbloud. Ona knížka dnes leží v mé poličce a vždy mi připomene, že zázraky se dějí. I když mají všelijakou podobu.
