Ostré bílé světlo se odráželo od naleštěných kachliček na stěnách široké chodby. Stěny byly vymalované jemným odstínem lososové a poněkud kýčovité obrázky těhotných žen a roztomilých miminek, zachycených fotoaparátem stárnoucí absolventky střední školy uměleckého designu, zdobily zhruba každých dvacet centimetrů zdi po obou stranách.
Jolaně zahučelo v hlavě. S každým pohledem na strop chodby jí před očima vystřelily mžitky jako silvestrovský ohňostroj. Z koutku pravého oka ztekla drobná slza. Bezděčně ji utřela rukou a zadívala se přitom na papírový náramek se svým jménem a datem narození. Mladičká sestra v přiléhavé uniformě se na ni usmála. Když ležíte na úzkém, studeném nemocničním lehátku používaném k převozu na operační sál, usmívají se na vás všichni. Mají pocit, že vás tím uklidní, zatímco vy tam jen ležíte pod naškrobeným bělostným prostěradlem a v duchu počítáte vteřiny do konce života.
„Chvilku Vás tady nechám a dojdu si pro Vaši kartu,“ zašvitoří sestřička a zhoupne boky směrem k otevřeným dveřím sesterny.
Jolana slyší její zvonivý smích, připadá jí protivný a otravný a nejradši by přes ztichlou chodbu z bílých kachliček zařvala, jak strašně jí ty pitomý fotky šťastných matek rozčilujou. Jak měla plán, který se rozplynul v ranní mlze při procházce parkem, když Kamilovi s nejistým úsměvem na rtech oznámila, že to, co původně vypadalo jako planý poplach je ve skutečnosti čtrnáctidenní zpoždění, korunované dvěma proužky na těhotenském testu. A jak Kamil všechno zničil už jen tím, že se jí ani nepodíval do očí.
Čekala, že jí vezme kolem ramen a ona ucítí to uklidňující teplo, které v ní pokaždé vyvolalo pocit něhy a bezpečí. V takových chvílích jí jejich nezávazný přátelský vztah připadal jako skutečné partnerství. Občas se přistihla, že si sama sebe dokáže představit po Kamilově boku v bělostných šatech a s kyticí lilií. To, že se její bláznivý sen nikdy nesplní, Jolaně došlo hned po první Kamilově větě.
„Podívej, já netuším, co od toho všeho očekáváš.“
Snažil se zůstat klidný, cukající koutky úst, které Jolana vždy obdivně sledovala, však prozradily nervozitu a zklamání.
„Jsme kamarádi…“
„…kteří spolu spí,“ přerušila ho Jolana.
Kamil se na ni konečně podíval. V jeho očích byl udivený výraz a Jolana si měla chuť nafackovat. Taková pitomost. Vyspali se spolu jen jednou, byla to spíš náhoda než úmysl a Kamil té noci hned příští ráno litoval, protože z Jolany vycítil stejný nátlak jako už v mnoha vztazích předtím. Jakoby se role muže a ženy obrátily a on se z lovce stal najednou lovnou zvěří. Pozval tenkrát Jolanu k sobě domů na víno, ze začátku ho ani nenapadlo, že by mohl chtít něco víc, ale když ho po dvou skleničkách začala líbat, nebránil se. Těch pět minut pochybného uspokojení za to nestálo, Jolanu měl rád, ale nepřitahovala ho. Vlastně se mu ani nelíbila, byla to kamarádka, parťák do nepohody a zapálená účastnice debat snad na všechna témata. Teď šla pomalu vedle něj a čekala na rozhřešení, které jí Kamil nemohl dát ani kdyby chtěl.
„Jsem objednaná na kliniku. Tam mi řeknou, jaké máme možnosti.“ Ta jistota, s jakou Jolana použila množné číslo, Kamila v duchu upřímně rozesmála. „Nejsem si jistý, jestli jsi správně pochopila můj postoj.“
Jolana se zastavila a sevřela zlostně úzké rty. Věděla, co jí na celou záležitost řekne, přesto
pocítila neovladatelnou touhu ho praštit. Prostě jen tak. Aby věděl, jak to bolí, když ti někdo sebere iluze. Nebo rozbije hubu.
„Fajn, tak mi to teda vysvětli.“
Stál naproti ní, jeho dech se měnil v mrazivém jitru na páru a splýval s jemnou mlhou, která je obklopovala. Za normálních okolností by si s sebou vzali kafe v termohrnku a povídali si o nadcházejících volbách. Místo toho měli ruce v kapsách a mlčeli, protože diskutovat o možnostech bylo zbytečné.
„Opravdu to potřebuješ vysvětlit, Jolano?“
„Vlastně ani ne.“
Sklopila hlavu v úpletové čepici a neposlušný pramen medových vlasů se jí zhoupl po tváři až k bradě. Je skutečně možné odsoudit někoho k smrti tak rychle?
„Mám vaši kartu,“ přeruší tok Jolaniných vzpomínek usměvavá sestra s papírovou složkou v podpaží, odbrzdí lehátko a zkušenými pohyby ho roztlačí směrem k proskleným dveřím.
„Na sále si vás přebere kolegyně.“
Jolana se zhluboka nadechne, má pocit, že se s ní zatočila chodba. Co kdybych seskočila a prostě utekla? Co by se stalo, kdybych měla dítě? Hlava jí třeští rozčílením, v puse má sucho jako při horečce a oči těkají ze strany na stranu, jako by hledaly nejvhodnější únikovou cestu. Sestra zastaví před dveřmi operačního sálu a rukou s elegantně upravenými nehty se opře o obdélníkový knoflík. Dveře se s těžkým povzdechem otevřou.
„Tak a jedeme,“ usměje se sestřička, ale ještě, než se dotkne madel na lehátku, Jolana odhodí prostěradlo a seskočí bosýma nohama na studenou zem. „Já nikam nejedu,“ vyhrkne a bojovně přitom hledí nadmíru překvapené sestře do pečlivě namalovaných očí. „Počkejte, uklidněte se.“ Sestřička pohladí Jolanu po rameni.
„Co to znamená, že nikam nejedete? Chcete tady ještě chvíli počkat?“
Jolana se napřímí.
„Ne, já chci jít domů a mít to dítě.“
A v tom okamžiku vypadá její rozhodnutí jako skutečná životní výzva, podpořená holým zaobleným zadkem, který při každém kroku sebevědomě vykoukne z nemocniční košile, aby dal okolnímu světu jasně najevo, že na špatná rozhodnutí je nejlepší se zvysoka…víte, co!?!
