Když si mě vyhlédli poutníci z Klubu českých turistů a zanesli mě do map jako trasu se zelenou značkou, z malé pěšinky jsem se stala stezkou. Nabarvili bílozelené proužky na stromy okolo mě. Zelená naštěstí neznamená tak významnou cestu jako červená, ale přece se sem trousí čím dál víc poutníků s batůžky i psy. Sedávají dole u potoka a pochutnávají si na svačině. Psi se nudí, větří a často se štěkotem vletí do lesa, kde straší srny a zlobí divoká prasata.
V poslední době se přiřítili cyklisté. Mají bytelná kola se silnými pneumatikami. Milují moji úzkou linii klikatící se mezi kmeny stromů a křovím. Někteří jako by neměli ani pud sebezáchovy. Valí se po mě dolů svahem, skáčou přes kameny a ještě šlapou. Některým z nich se líbí, když jsem rozmáčená deštěm, a oni při jízdě rozstřikují bahno na všechny strany. Kořeny stromů pod mým povrchem se odhalují a rozdírají. Jezdci pak v plné rychlosti přejedou na kole i mělký potok. Stromy úpí a kameny v potoce naříkají.
To ale slyším jen já...
