Jsem památný strom na cestě, která vede ke kostelíku na vrchu. Nevěděl jsem to, dokud na mě nepřipevnili cedulku, kterou to světu sděluji. Stojím tady už přes 200 let. Původně jsem nebyl sám. Rolníci z vesnice tady vysadili celou alej před tím, než se rozhodli odejít hledat své nové štěstí do Banátu.
Jak šla desetiletí, mých druhů v řadě ubývalo. Některé uschly, jiným pomohla k zemi vichřice.
V polovině minulého století družstevníci rozšiřovali a zpevňovali cestu pro traktory, aby ukázali, jaký pokrok přináší kolektivizace. A za oběť tomu padli všichni zbylí. Tenkrát se ještě aktivisté nepřipoutávali ke kmenům řetězy, aby jejich život chránili vlastním tělem. Zmrzačené kmeny mých kamarádů odvezli do továrny na hudební nástroje a já jsem tu zůstal sám.
To není žádný med, tyčit se takhle osaměle v krajině. Schytám to vždycky, když fouká, a při každé bouřce abych se bál všech těch blesků. Však už jsem nějaké zásahy zažil a v kůře mám dlouhé klikaté jizvy, jak po mě blesk sjel do země, až to zadunělo. Jednou mi dokonce začala hořet větev, ale díky lijáku jsem i tuhle ztrátu přečkal jinak zdráv.
Shlížím dolů na poutníky, co míří na kopec. Mnozí z nich využijí mého stínu a posvačí nebo si na chvilku lehnou do trávy a koukají mi do koruny. Přemýšlí, čím že jsem památný a jak starý můžu být. Ale já jen mlčky ševelím listím.
