Už několik století se z věže kostela dívám na hemžení v ulicích Prahy. Z výšky lidé připomínají mravence, kterým kdosi zaútočil na jejich kolonii. Všichni vypadají, jako by nevěděli, kam dřív skočit. Ale ten směšný chaos se mi líbí. Sledovat cvrkot města je zábavnější, než čekat, až mě rozhýbe elektrický strojek, když mám jednou za čas svolat věřící na mši, pozůstalé na pohřeb či svatebčany k oltáři.
Bolí mě mé staleté srdce, vzpomenu-li na doby, kdy mě uváděly do pohybu ruce a síla zbožného zvoníka. Vždy jsem se těšil na to, až se s láskou a pokorou dotkne provazu a pokloní se mi až k podlaze. Jen tak totiž člověk se mnou může vůbec pohnout.
Za odměnu jsem se rozezněl a vítr nesl můj hlas do dálek. Do dálek, v nichž mě tenkrát nemohl přehlučet ani klapot koňských kopyt, ani drnčení kol povozů na kočičích hlavách. Dnes město řve, křičí a jen málokdo si v tom hluku všimne, jak rád bych lidem zpíval.
Ty časy zmizely v nenávratnu. A mé srdce, stejně jako srdce starých lidí, ovládá přístroj.
Cvak… Cvak...
Bim... Bam... Bim… Bam...
Druhá verze
Už několik století se z věže kostela v Praze, dívám na to lidské hemžení pod námi. Je to trochu směšné protože, lidé odsud vypadají jako mravenci po útoku na jejich kolonii. Nevědí kam dřív skočit přestože je to chaotické, líbí se mi to. Je to lepší, než být srdcem zvonu a čekat až nás rozhýbe nějaký elektrický strojek, abychom svolali věřící na mši pozůstalé k pohřbu svých blízkých nebo svatebčany na svatbu. Pokud není potřeba zvonit, přemítám o dobách, kdy bylo k rozkývání zvonu zapotřebí ruky zvoníka a také jeho poměrně značné síly. Vždy jsem se těšilo na to, až se dotkne provazu, zatahá za něj rozhybe mě já rozezním zvon a vítr jeho hlas roznese do širého okolí. Ty doby zmizely někde v nenávratnu. Cvak… Cvak...Bim...Bam...Bim… Bam... Původní verze
Už několik století se z věže kostela v Praze, dívám na to lidské hemžení pod námi. Je to trochu směšné protože, lidé odsud vypadají jako mravenci po útoku na jejich kolonii. Nevědí kam dřív skočit přestože je to chaotické, líbí se mi to. Je to lepší, než být srdcem zvonu a čekat až nás rozhýbe nějaký elektrický strojek, abychom svolali věřící na mši pozůstalé k pohřbu svých blízkých nebo svatebčany na svatbu. Pokud není potřeba zvonit, přemítám o dobách, kdy bylo k rozkývání zvonu zapotřebí ruky zvoníka a také jeho poměrně značné síly. Vždy jsem se těšilo na to, až se dotkne provazu, zatahá za něj rozhybe mě já rozezním zvon a vítr jeho hlas roznese do širého okolí. Ty doby zmizely někde v nenávratnu. Cvak… Cvak...Bim...Bam...Bim… Bam...
Zadání - napište 10 řádek na téma:
Jsem...
... kámen v poli,
srdce zvonu
socha na mostě
houslový smyčec
lesní stezka
hradní brána
kříž na vrcholu hory
vrak v moři
moucha na okně
lavička v parku
kostka cukru
spermie plující k vajíčku
chřipkový bacil
pampeliška uprostřed trávníku
kapka na skle
památný strom
mozol na dlani
jehla gramofonu
klapka starého klavíru
vybledlá fotka v rámečku
