Koukám na stolky sražené do dlouhé nudle a neladící židle, baví mě béžová pohovka a ten chlapík v rohu, co nemluví a vypadá jako kůň. Ostatních deset lidi mluví a hýbají se. Paní s děravými rukávy vysvětluje, jak se dělá kafe.
Přijde mi legrační, že kapsle ve skleněné dóze se na dnešek parádně nastrojily, a stejně je ty lidi hned svéknou. Podle pobaveného mručení si to myslí i kávovar po mé levici.
Na druhé straně je nějaký nóbl cukr, hoví si v porcelánu s podšálkem, pokličkou a elegantně zahnutou lžičkou. Asi si o sobě dost myslí.
Cítím svého největšího spojence v krabici černého čaje. Ten si na nic nehraje. Jako já. Prostě stojí a – heeeej, opatrně se mnou! Svět se mi nějak nahnul, fouká mi na hladinku a mám pocit, že ze mě unikl kousek života. A zase.
