Bydlím v malebné roubence na samotě u lese, kde lišky dávají dobrou noc.To léto jsem byla na chalupě sama. Jsem důvěřivá a taky trochu bordelářka. Tak se někdy stane, že jsou i přes noc dveře na zahradu dokořán.
Jednou jdu takhle k ránu na záchod. A šok! Na chodbě žere z misky naší kočky Amálky velikánská liška. Když mě zahlídla, v klidu odkulhala pryč.
Dostala jsem děsnej strach. Hned vás napadne: má vzteklinu, vyškrábe mi oči, sežere Amálku a já nakonec umřu na vzteklinu ve strašlivých bolestech. Pozamykala jsem všechny dveře, zavřela okna, ucpala všechny díry. Spím normálně jako dudek, ale tenkrát jsem toho moc nenaspala.
Ráno jdu k sousedům a povídám: „Jsem asi magor, viděla jsem lišku.“
„Neboj, nejsi, už tady tu kulhavou zrzku viděli,“ odvětil soused.
Tak jsem zavolala do útulku. Přijeli obratem s ohromnou klecí a s maličkými mrtvými kuřátky. To bylo teda trochu morbidní. Přivezli taky deku, kterou prý mám na lišku hodit, až ji chytnu.
Tak nastaly další bezesné noci. Každou noc jsem čekala na lišku. Místo toho, noc co noc, jsem odchytila postupně všechny sousedovic čtyřnohé miláčky. Sousedi byli vlastně rádi, zvířátka dostali zadarmo nažrat. Čekáním na lišku začala žít celá vesnice, každý den se chodili ptát, jestli už je v kleci. Jenže pořád nic.
Až jednou v noci děsný rachot. Liška byla odchycena. Strašně vyváděla a děsně s klecí rumplovala. Strachy jsem se připlížila k chycenému zvířeti, rychle hodila přes klec deku a mazala pryč.
Vzala jsem si spacák a šla spát pod širák, samozřejmě dostatečně daleko od lišky.
Po chvíli rachot přestal a bylo slyšet jen krásné, klidné, hluboké oddychování.
Ráno jsem šla opět plná strachu odkrýt past. Liška nebyla už ani tak veliká a strašidelná, naopak měla krásné veliké smutné oči a nádhernou rezavou srst.
Přijeli pro ni z útulku.
Hned jsem se zeptala: „Nemůže mít vzteklinu?“
„Kdepak. Nejspíš byla chycena do želez, proto kulhá a nemůže lovit, tak chodí žrát k barákům.“
„A co s ní bude dál?“
„Ošetříme, oočkujeme a budeme hledat umístění.“
„A proč jí nemůžete zase pustit?“
„Liška je škodná.“
Podívali jsme se na sebe. Nemusela jsem se ani ptát, co s ní bude dál.
Průběžně jsem volala do útulku. Liška byl asi pětiletý lišák, který dostal jméno Rudolf podle naší vesnice Rudolfov.
Nikdo ho nechtěl, žádná ZOO ani farma. Já taky obvolávala různá místa, bez výsledku. Už jsem se o Rudolfa začala bát.
Rudolf jako by to cítil, podhrabal se z kotce a běžel přes celý stotisícový Liberec. Byl viděn na sídlištích, v průmyslových zónách i na náměstích. Stihly ho zachytit i televizní kamery. Lišák Rudolf se stal televizní hvězdou hlavního zpravodajství.
Dodnes nechápu, jak našel zpátky cestu k nám do Rudolfova. Dorazil na druhý kopec. K nám už nikdy nepřišel. Asi se bál. Bál se o svobodu.
Jo jo, svoboda je nejdražší věc na světě.
Dalších pět let žil v lese u naší hospody. Hospodský ho krmil, fotil a hodně miloval.
Na Rudolfa, nezvaného hosta, často vzpomínám. Byl to silný a dojemný zážitek.
A navíc teď mohu hrdě říkat, že bydlím opravdu tam, kde lišky dávají dobrou noc.
