Před kostelem naši zpomalí. Už jsou tu zase. Udavači. Úslužně pozdraví, a až se za námi zabouchnou chrámová vrata, hbitě si do bločku ke jménu Albert Hladík připíšou tři čárky. Hbitě proto, aby stihli zaznamenat další poctivé ovečky a tři, to je počet členů naší pobožné rodiny. Brácha totiž odmítá chodit. Chce se dostat na strojárnu a bláhově si myslí, že když ubude čárek, navýší se šance na přijetí. Naivka. Bohatě stačí ty naše. Ale to zjistíme až za pár měsíců. Furt nechápu, proč musím s našima chodit. Evidentně mi to v životě vůbec nepomůže.
Včera jsem opět zaslechla ten divný rozhovor. Vlastně ho slýchávám dost často. V jiné podobě, s jinými lidmi, téma však zůstává stále stejné. Tentokrát ho vedla máma s tetou Hedou. Ta dala po osmašedesátém modlitbičkám vale, ale naše chápala a v duchu jim držela palce. Ona nebyla tak statečná a raději seděla na ONV na stavebním. Náměstek nad ní sice držel ochrannou ruku, ale přece jen... zbytek rodiny to měl na kádrovém polepené, tak musela leccos strpět.
Mamka říkala, že se pokaždé, než k nám šla, doma pokřižovala a před bytovkou koukala vpravo vlevo jako na přechodu. Jenže, na ty sobotní návštěvy se obě neskutečně těšily. Probraly živé, mrtvé, Albertovy eskapády a hlavně komunisty. „Podělanej režim,“ říkaly.
Ležela jsem už pod peřinou a tajně hltala stránky dívčího románku, když máma tetě brečela na rameni. Zkusili jste někdy brečet šeptem? Jde to těžko, vlastně vůbec. Celé to kritizování potichu je na hlavu. Už dávno vím, jak moc je důležitý dávat si pozor na pusu a že co se doma vyslechne, to se z domu nepouští.
„Ti poskoci venku jsou na sebe nejspíš náramně hrdí. Při službě vlasti brání slušným lidem dostat se na vyšší místa a sosaj´ si z našich ustrašených pohledů energii na další útok. Kdybys je viděla, jak tam každou neděli sedí. Hlavně nenápadně, hlavně nenápadně. Chtějí nás dostat na kolena,“ škytala máma.
„Ty jejich blbý bločky. Vždyť i matka toho baculatějšího donedávna na mše chodila. Tak moc se ale styděla za syna, až si přivodila infarkt. Teď je v důchoďáku. Vyprávěl to náměstek.“
„Nepovídej, vážně? Taková to byla hodná paní. Snad ty naše děti vychováme lépe. Víš kolikrát mně hryže svědomí? Aby nám to celé za pár let neomlátily o hlavu?“
„Musí to už každou chvíli padnout.“
„Zase nám nepovolili tu Jugošku,“ povzdechla máma.
„Já vím, to jsi říkala.“
„Když je mi ouvej, opakuju si, že jednáme s nejlepším vědomím a svědomím, že jedině pravidla víry vštěpí dětem ty správné hodnoty a budou mít v dospělosti z čeho čerpat. Pochybovala jsi někdy?“
„Nepochybovala. Jen nemám tolik odvahy, co vy. Ale lidi se už jim začínají bouřit. Minulej tejden utekl za kopečky Venca. Nechal tu Alžbětu i s děckama, představ si.“
„Hedi, bojím se o nás. Každou neděli si říkám, jestli to mám znovu absolvovat a zároveň prosím o odpuštění. Pohádala jsem se i s Albertem. Nejradši by zůstal doma, prej mu tím ničím život. Ale tenkrát na začátku se vším souhlasil. Já nechci povolit.“
„Jsi dobrá.“
Dochází mi, jak moc máma s tátou riskují.
Kvůli svému životnímu nastavení a z přesvědčení, že toto je jediná správná věc. Navenek působí tak sebejistě, bez pochyb.
Co ta Jugoška? Do háje. Byly tam už skoro všechny holky z naší třídy. Jen já budu zase celý dva měsíce zabíjet komáry u rybníka.
Není mi ještě ani patnáct a bločky před kostelem mi lajnují život, se kterým vůbec, ale vůbec nesouhlasím. Tuším to? Ne tak docela. Jen se modlím Otčenáš a doufám, že nejsvětější ze svatých to nějak zařídí. Vlastně s ním spíš evidentně rozmlouvají naši. Já si bezduše odříkám zbytek třičtvrtěhodinového monologu a myšlenky nechám odplout kamsi do snových výšin.
Vycházíme. Bezvadné, dnes jsem neomdlela. Prvorepublikoví elegáni si nasazují klobouky. Poskoci mají po práci. A my se vrháme vstříc svátečnímu obědu. Neděli, co neděli, rok, co rok.
Je mi osmnáct, mohla bych si trochu dupnout. Štvou mě všechny ty zákazy, všudypřítomné přetvařování. Už mě to nebaví. Pojímám náš nedělní rituál jako aspoň malou revoltu vůči režimu. Pro dobrý pocit, že se stavím na zadní. Ano, malá demonstrace svobody vůči těm pakům u vrat. Co víc nám mohou udělat? Na chleba ještě máme a rodina uklízečky snad nikoho mravně neohrožuje...
V lavicích nás sedí polovina. Za ta léta vydrželi jen ti nejoddanější. Nebo nejotrlejší. Trochu se narovnat, projít kolem bločků a být na sebe pyšní, jak jsme to dnes opět nevzdali.
A najednou jsou pryč. Hned se nám ta těžká vrata otevírají lépe. Při dovírání však znovu trochu ztěžknou ... jeden z bločků totiž sedí v lavici. Ruce má sepnuté a hlavu sklopenou.
Je prosinec roku 1989.
Původní konec:
Je mi osmnáct, mohla bych si trochu dupnout. Samé zákazy. Už mne to nebaví, pojímám to celé aspoň jako malou revoltu vůči režimu. Pro dobrý pocit, že se stavím na zadní. Ano, malá demonstrace svobody vůči těm pakům u vrat. Co víc nám mohou?
V lavicích nás sedí polovina. Za ta léta vydrželi jen ti nejoddanější. Nebo nejotrlejší. Trochu se narovnat, projít kolem bločků a být na sebe pyšní, jak jsme to dnes opět nevzdali. Kde jsou? Hned se nám ta těžká vrata otevírají lépe. Při dovírání trochu ztěžknou, jeden z bločků sedí v lavici. Ruce má sepnuté a hlavu sklopenou. Je prosinec roku 1989.
