„Usměj se, ty zvadlej čůráku,” řekl vozíčkář Ondra svému odrazu v zrcadle. Odrazu v zrcadle se nepohnul koutek ani o milimetr.
Vyčistil si zuby, navlékl si rukavice a ve čtyři odpoledne se s ranní depresí rozjel na zastávku MHD. Autobus měl 3,5 minuty zpoždění, což jeho chmurné náladě ani trochu nepomohlo. Nával lidí, vracejících se z práce, zastínil všechen komfort bezbariérového přístupu. Ondra se vsoukal mezi dvě paní s kočárky a celou cestu měl výhled na rozklepanou stařenku, co se sotva držela na nohou v těsné změti lidských těl.
V myšlenkách se vrátil do doby před tím, než mu tramvaj přejela nohy. Vzpomínal, jak se tenkrát osm hodin potácel po skladě a na cestě domů z práce si přál jedinou věc - sednout si na zadek a ulevit tak svým bolavým kolenům. Přesně to mu však přelidněná Praha neumožňovala.
Podíval se tedy na stařenku, pak zpět na své pohodlné kolečkové křeslo, a po dlouhé době ucítil cosi jako uspokojení.
Vystoupil na Žižkově. Od bytu jeho bratrance ho dělila dlouhá cesta z kopce a dlouhá cesta do kopce. Cesta z kopce byla jednoduchá. Bez větší námahy roztočil svá kola a vzápětí svištěl dolů jako blesk. Když míjel třetího člověka, co se na strmém kopci snažil nerozbít si hubu, tak se rozpomněl na své mládí. Bylo mu třináct let a s rodinou se šli projít k žižkovské věži.
„Au, do prdele, mý palce. Proč praotec Čech nepostavil Prahu na nějaký placce?! Místo toho pořád jenom do kopce. Nebo z kopce. Do kopce. Z kopce. To je zoufalý, tohle. To je hroznej život,” pravil jeho svérázný strýc a malý Ondra se bál souhlasit, aby nerozčílil matku. Podíval se na místo, kde bývaly jeho palce, a snažil se vybavit, jaký to byl pocit, mít puchýře. Po chvíli to vzdal a začal si vychutnávat vítr ve tváři.
Zanedlouho dojel až dolů, zpomalil a povzdechl si nad strmým kopcem, který následoval. Vzpomněl si na dobu, kdy byl ještě teenager a kolikrát se zde s kamarády trmáceli s batohy plnými bráníků, které chtěli popíjet s výhledem na Prahu.
„Kolik cigaret jsem tu musel vzdát v půlce, protože je mý plíce na tomhle podělaným kopci neutáhly?"
Usoudil, že jich bylo nejmíň sedm. Poté s vypětím všech sil roztočil svá kola.
„Krucinál, ať je člověk Emil Zátopek nebo kripl, tyhle podělaný kopce nás zničí všechny.” Zaklel a odplivl si na obrubník. Ujel sotva deset metrů, když k němu přistoupila pohledná mladá slečna a zeptala se ho, jestli nepotřebuje pomoc.
„Já jsem Petra,” zasípala, zatímco ho tlačila směrem k žižkovské věži.
„Já Ondra, ale říkaj mi lachtan.”
„Proč lachtan?”
„Prej tak beznohý lidi vypadaj, když se plazí po podlaze.”
„Aha," pravila slečna a až na její funění zavládlo ticho. Ondra se pohodlně rozvalil ve svém kolečkovém křesle, a když si vložil do úst svou první ranní cigaretu, tak se mu na tváři konečně rozlil úsměv.
Vyčistil si zuby, navlékl si rukavice a ve čtyři odpoledne se s ranní depresí rozjel na zastávku MHD. Autobus měl 3,5 minuty zpoždění, což jeho chmurné náladě ani trochu nepomohlo. Nával lidí, vracejících se z práce, zastínil všechen komfort bezbariérového přístupu. Ondra se vsoukal mezi dvě paní s kočárky a celou cestu měl výhled na rozklepanou stařenku, co se sotva držela na nohou v těsné změti lidských těl.
V myšlenkách se vrátil do doby před tím, než mu tramvaj přejela nohy. Vzpomínal, jak se tenkrát osm hodin potácel po skladě a na cestě domů z práce si přál jedinou věc - sednout si na zadek a ulevit tak svým bolavým kolenům. Přesně to mu však přelidněná Praha neumožňovala.
Podíval se tedy na stařenku, pak zpět na své pohodlné kolečkové křeslo, a po dlouhé době ucítil cosi jako uspokojení.
Vystoupil na Žižkově. Od bytu jeho bratrance ho dělila dlouhá cesta z kopce a dlouhá cesta do kopce. Cesta z kopce byla jednoduchá. Bez větší námahy roztočil svá kola a vzápětí svištěl dolů jako blesk. Když míjel třetího člověka, co se na strmém kopci snažil nerozbít si hubu, tak se rozpomněl na své mládí. Bylo mu třináct let a s rodinou se šli projít k žižkovské věži.
„Au, do prdele, mý palce. Proč praotec Čech nepostavil Prahu na nějaký placce?! Místo toho pořád jenom do kopce. Nebo z kopce. Do kopce. Z kopce. To je zoufalý, tohle. To je hroznej život,” pravil jeho svérázný strýc a malý Ondra se bál souhlasit, aby nerozčílil matku. Podíval se na místo, kde bývaly jeho palce, a snažil se vybavit, jaký to byl pocit, mít puchýře. Po chvíli to vzdal a začal si vychutnávat vítr ve tváři.
Zanedlouho dojel až dolů, zpomalil a povzdechl si nad strmým kopcem, který následoval. Vzpomněl si na dobu, kdy byl ještě teenager a kolikrát se zde s kamarády trmáceli s batohy plnými bráníků, které chtěli popíjet s výhledem na Prahu.
„Kolik cigaret jsem tu musel vzdát v půlce, protože je mý plíce na tomhle podělaným kopci neutáhly?"
Usoudil, že jich bylo nejmíň sedm. Poté s vypětím všech sil roztočil svá kola.
„Krucinál, ať je člověk Emil Zátopek nebo kripl, tyhle podělaný kopce nás zničí všechny.” Zaklel a odplivl si na obrubník. Ujel sotva deset metrů, když k němu přistoupila pohledná mladá slečna a zeptala se ho, jestli nepotřebuje pomoc.
„Já jsem Petra,” zasípala, zatímco ho tlačila směrem k žižkovské věži.
„Já Ondra, ale říkaj mi lachtan.”
„Proč lachtan?”
„Prej tak beznohý lidi vypadaj, když se plazí po podlaze.”
„Aha," pravila slečna a až na její funění zavládlo ticho. Ondra se pohodlně rozvalil ve svém kolečkovém křesle, a když si vložil do úst svou první ranní cigaretu, tak se mu na tváři konečně rozlil úsměv.