Zadumaně věším na dvorku prádlo a ejhle, koutkem oka vidím z dálky kolo s panem profesorem.
„Dobrý den, paní Hájková," zastavuje se u plotu. Nejsem ani namalovaná, mám trošku vytahané tepláky, tak se aspoň pokusím tvářit mladistvě.
„Pěkný den na věšení prádla," snaží se o konverzaci.
Honem nevím, co mám odpovědět. Dává mi dost práce tvářit se mladistvě, ještě k tomu přemýšlet už nestíhám. Naštěstí mě zachraňuje vnučka: "Babičko, upadla ti blůzička!" Běží k nám a v ručičce nad světlými culíčky jí vlají moje růžové kalhotky s nohavičkou velikosti XXXL, které občas nosím s tričkem místo pyžama. Cítím nával krve do tváří, pan profesor zvedá obočí, ale zachová se jako gentleman: „Večer je v kulturáku výstava vín s ochutnávkou, nechtěla byste jít?"
"Eee, no... Aaa…" odpovídám duchaplně. Tomu říkám umění se zviditelnit.
„Tak fajn," odpovídá si sám. „V šest jsem tady pro vás."
No tak to je fofr - honem něco na sebe. Stahovací kalhotky, tu novou halenku… Je mi sice tak tak, ale třeba povolí, jak se budu hýbat. Honem ještě něco do sebe, ať nepiju na lačno. Dojím si ty fazole od oběda s chlebem. Pěkný make-up, přičísnout, zamávat dětem a… „Můžeme, pane profesore."
Prostě miluju víno! Z pana profesora už je František, atmosféra se krásně uvolnila. S ní však bohužel i moje tělo. Břišní stěna, podporována zevnitř fazolemi a čerstvým chlebem, se začala vzdouvat. Stahovací kalhotky se při neopatrném pohybu srolovaly dolů a náhle osvobozené tělo se radostně roztáhlo do šířky. Na to podrážděně zareagovala halenka tím, že se o několik čísel zmenšila a těsně tak objala moje proporce. Nedovedu si představit, že vstanu od stolu a projdu takhle celým sálem na WC. A že už by bylo třeba! Popadnu červenou teplákovou bundu z vedlejší židle, nonšalantně ji rozprostřu před sebe a "nenápadně" mizím. Zase má profesůrek to obočí o půl metru výš, ale to už jsem v bezpečí. Po návratu si samozřejmě už nesedám. „Musím se trošku projít, už jsme seděli dlouho. Trošku vyluftovat."
František si to ovšem vysvětlil po svém a v tom vlahém letním podvečeru mě krásně políbil. V panické hrůze, že jeho šmátrající ruka narazí na stahovací kalhotky zaříznuté pevně do mých kyprých boků, jsem se mu vymkla z objetí. Naštěstí si to vysvětlil jako moji plachost.
Kupodivu jsme pak randili i nadále a schylovalo se k přelomovému okamžiku - přespím u něho. Tvářím se jako že nic, ale žaludek se mi chvěje nervozitou. V rozčilení si beru stahovací kalhotky. Jak snadno se zapomíná na traumatizující zážitky!
František bydlí ve třetím patře bez výtahu, proto má takovou kondici … Já se trošku cestou zapotím, hned v kuchyni klesám do židle a samozřejmě kalhotky klesají též. Stejný efekt jako tenkrát. Vyčkám nestřeženého okamžiku, kdy František odejde vedle do pokoje, a kalhotky musí dolů. Ale kam teď s nimi? Kabelka je v předsíni, František už se vrací… V panice rychle vyhodím kalhotky ven z okna, v křoví se tam snad ztratí.
Ráno, oba zářící, vycházíme z domu. Soused venčí svého pejska: „Dobrý den pane profesore, to byste nevěřil, co dnes lidi všechno vyhodí. Jdu takhle včera večer venčit psa a najednou mám na hlavě dámské kalhotky… Všechna okna dokořán, ani nevím, odkud to přiletělo…" Radši se ani nedívám, kam až se dostalo Františkovo obočí. Já se tvářím, že se mě to vůbec netýká. Soused na odchodu ještě stále nevěřícně kroutí hlavou a František jen suše prohodí: „Aspoň už vím, co ti koupím k svátku." Můžu ho snad nemilovat?!
