Je vedro. Tichou ulicí s chátrajícími secesními domy vržou kolečka kočárku. Opírá se o něj stará žena, aby neupadla. Právě si utahuje černý šátek pod bradou. Teď si špičkami okopaných střevíčků unaveně šlape po dlouhých tmavých šatech. „Mařenko, to je dneska krásně…“ Zastaví se u žlutého oprýskaného činžovního domu. Kočárek zabrzdí, vyndá z něj židli a pomalu si sedne.
„Vždyť jsem ti slíbila, že přijdu a posedíme. Dneska máme narozeniny, utíká to.“ Do ruky bere termosku, odšroubuje uzávěr, chce do něj nalít kávu, ale ozývá se zvuk rozbitého skla smísený s tekutinou uvnitř. Překvapeně se rozhlíží, jako by hledala někoho, komu by rozbitou termosku odevzdala, aby ji vyhodil.
Z protějšího domu z okna za síťkou proti mouchám se v jejím průsvitu rýsuje nezřetelná postava. „Jé, paní Veselá, to ten rok uběhl! Nechcete přinést koláč? Pekla jsem."
Paní Veselá marně hledá pohledem záchytný bod, neví, kdo na ni mluví. Snad se jí to zdálo. Přichází paní Novotná, jak jinak, v natáčkách. „Paní Veselá, slyšíte mě?“ Žena se k ní otočí tázavým a následně úlevným pohledem, poněvadž už může odložit tu chrastící plechovou nádobu. „Vyhoďte to, prosím.“
„Paní Veselá, manžel vám už vyvrtal ty díry na ten pomníček. Dal tam hmoždinky, jak jste chtěla. Teď to stačí jen přišroubovat a žádnej vandal už ho neutrhne. Byla klika, že se ta pamětní deska se jménem vaší sestry nerozbila, to byste se nedoplatila. Jak manžel přijde, tak vám ji sem zas přidělá, anebo řekněte vnučce, mám zazvonit?“
„Ne, ne, mám klíče. Když tady u Mařenky je tak hezky.“
„Ale sedět na prudkém slunci? Chápu. Jen stejně zazvoním na vaši vnučku.“ Žena mizí v průchodu. Paní Veselá přitáhne kočárek a něco v něm přehazuje. Vyndává sklenici s proděravělým víčkem a zelenohnědým cosi. Sklenicí trochu zatřepe a zvedá ji vzhůru, aby se podívala skrz proti slunci, ale židle její záklon neustojí. Paní Veselá se se sklenicí v ruce kácí spolu se židlí jako podťatý strom. Padá na záda s téměř vzpaženou rukou držící onu zavařovačku. V mžiku leží na zádech a dívá se zblízka skrz stěnu sklenice dovnitř. Teď teprve zahlídne drobný pohyb. „Žijou.“
Opatrně pokládá svůj poklad na hruď. Zavírá oči a na tváři se jí objevuje spokojený úsměv a…
„Mařenice palice, vycucala zajíce, za-jíc, jí ú-tek, vycucala si pů-pek…“
„Seš blbá?“ Dvě holčičky si hrají v opojné vůni srpnového léta v obrovské zahradě za domem. Zrající plody stromů jakoby tančily v křiku z nedalekého koupaliště. Pod zahradou je rybník. Na druhé straně rybníka bydlí v hospodě Elenka z naší školky. Její rodiče v té hospodě pracují. Někdy na sebe máváme a voláme halekačky. Když navečer udělme ohýnek, po hladině rybníka se nese jeho praskot až k Elenčině domu a naopak. Každé slovo se pěkně rozléhá….
„Sem ti řekla, že dáš nejprve do kastrólu šneka, pak žíci písku, trochu vody z konve a uděláš prostě oběd. Slimáky né. Ty jsou užitečný. Sbíraj se a házej slepicím a ty pak dávaj vajíčka.“ A tak Máša stojí s pomalu se naklánějícím dětským kastrůlkem v jedné ruce, která rezignuje a pískově hliněná kaše, obohacená o pár kousků svíjejících se slimáků, jí pomalu vytéká v hroudách po zástěrce.
