Jednoho letního dne seděl Miloš Zeman na terase, pokuřoval cigaretu a naléval si Staropramen do půllitru. Když se z něj chystal upít, tak Staropramen zakvílel: „Pane prezidente, prosím, nepijte mě. Počkejte s tím pár hodin. Celý život jsem strávil namačkaný v temné bedně. Než umřu, chtěl bych aspoň jednou vidět západ slunce." „Ale já mám žízeň. Pokud se teď nenapiju, tak mě z cigaret bude škrábat v krku," řekl pan Zeman.
„Tak si místo mě dejte becherovku, co bydlí ve špajzce. Po západu slunce mě můžete vypít a já vám slibuji, že nebudu protestovat." Miloš se neochotně vydal pro becherovku, kterou pak popíjel až do soumraku.
Jakmile slunce zmizelo za horizontem, tak se ozval zvětralý Staropramen. „To byla nádhera. Teď můžu umřít s mírem v duši. Vypijte mě, pane prezidente." A přesně to pan prezident udělal.
Ráno ho vzbudily křeče ve vnitřnostech. Dopotácel se na záchod a taktak stihl sklopit prkénko.
„Ach bože, to je bolest, to je utrpení!", lamentoval a svíjel se za břicho až do dalšího západu slunce.
A poučení? Ať jste prezident nebo alkoholik, ze staráče se posere každý.
