V zimě buší rovnou. Vzbudí mě a jdu ho pustit domů. Je spokojený a skočí mi na postel a usneme… na 30 minut, pak mě začne hladit po tváři packou, protože má co? Protože má hlad!
Nevzbudím se.
AUUUU!!
Ale on přidává, nehladí, už mne dávno nehladí, ale najde jakoukoli nekrytou a holou část těla a prostě zasekne dráp..
Vstávám, unavenej, naštvanej, poloslepej, automaticky sypu granule a padám zpátky do postele.. Krásně tuhnu, tuhnuu, tuhnuuu...
Buch, buch, buch, přesně v 5 ráno Mour buší do vnitřních žaluzií, protože co? Protože chce ven vole!!!
Už se ani nevztekám, jen odevzdaně vstávám, jdu ke dveřím a pouštím kocoura na vzduch… tuhnu, tuhnu.. 6:00 buch buch buch.. předstírám mrtvolu, nehýbu se, protože on to jinak pozná a bude bušit a bušit a bušit…
Zabil bych ho, ale jen ráno. Vždycky mu stejně zas a zas odpustím.
A večer, i když je jaro, léto, podzim, zima, prostě buší a chce zase ven.. áchjo, už vím, co bude ráno...
