Orient Express – napsal Michal Malinovský

Ohlušující brzdy vlaku utichly a já mohl vytáhnout prsty z uší. Teď se ještě nezabít při nástupu do vagonu. Z těch tenkých a vysoko položených schodů mám vždy trochu obavy. Posadil jsem se k oknu a vnímal ten pach starších vlaků, které už znám od dětství. Sedím na koženkové sedačce, která už léty ztratila svou pružnost a zanechává otisk zadku, když vstanete. „Ach jo,“ povzdechl jsem si a snil o tom, že sedím v Orient Expressu.
„Pozdrav pámbů,“ vstoupil starý muž a usadil se naproti mně.
„Dobrý den,“ odpověděl jsem trochu nejistě. Přes okno dopadalo na jeho stříbrné vlasy slunce a mě v tu chvíli připadal jako kouzelný dědeček z pohádky.
A náhle jako by se na chvíli zastavil čas. Z onoho mrákotného stavu mě vytrhla tma, když jsme vjeli do tunelu. Po chvíli se objevilo denní světlo a… Nemohl jsem uvěřit tomu, co vidím.
Zdi vagonu byly obložené mahagonovým dřevem, okna zdobily sametové záclony a pod nohama jsem cítil huňatý koberec. Přede mnou byl krásně prostřený stůl, kterému dominovala váza s květinami. Poté ke mně přistoupil vrchní a s noblesou mi položil na stůl skleničku šampaňského. Usmál se a řekl: „Vítejte v Orient Expressu, pane.“