Máme ještě tolik života před sebou, co budou říkat za deset let! Přepadá mě deprese ….. co když je to pravda, co když nás už nic pozitivního v životě nečeká? Pubertální děti už se nemůžou dočkat, až opustí rodný dům, manžel mi leze na nervy a do práce chodím s nechutí. Připadám si sama, smutná a nemilovaná.
Můj životní elán postupně klesá k nule. Vždycky jsem byla veselá, plná energie a optimismu…co se stalo? Že by skutečně ta magická čtyřicítka?
Všechno se ve mně bouří, to přece není možný! Nenechám se tím uvláčet! Pomalu nabírám dech. Monice jsem přestala brát telefon, sprdla jsem manžela i souseda, a začínám obvolávat ostatní kamarádky. Dělám si takový malý průzkum, jak to která prožívá.
No nazdar…Vidím, že nejsem sama, kdo uvízl v nekonečném kolotoči práce – domácnost, a přežívá v jakési pavučině upředené z článků časopisů „pro ženy“.
Jak nabírám druhý dech, nabírám s ním i některé dlouho neviděné kamarádky. To je osvěžení! Konečně někdo, s kým si můžu rozumně popovídat. S někým, kdo nejen mluví, ale i poslouchá. A dokonce s někým, kdo se chce s tou čtyřicítkou poprat, stejně jako já. A samozřejmě zvítězit.
Našly jsme poměrně jednoduché řešení. Využijeme ten číselný předěl k tomu, abychom radostně vykročily do naší druhé, lepší poloviny života. Tu už si budeme řídit samy. Nenecháme se ovlivňovat ani depresivními manžely, ani pubertální omladinou, ani přiblblými časopisy.
Eva má k narozeninám přání: „no co, jsem tak dlouho rozvedená, že pořádnýho chlapa si už ani nedovedu představit. Chtěla bych vidět pánský striptýz.“ Tak to bude novinka i pro nás. Výborný start do nového života! Anička kupuje vstupenky do Dámského klubu, a jde se slavit.
Nevím, proč mě překvapuje, že jsou v dámském klubu jen ženy …. Já mám v práci čistě ženský kolektiv, a po pravdě řečeno, už mám té někdy kvokající ženské energie až moc. A tady vyloženě visí ve vzduchu.
Na pódium vyběhl mladý muž – konečně. „Tak co dámy, pořádně to rozjedem?“
Vřava, která následovala, nás zcela omráčila. Ženy u předních stolků pod pódiem vyskočily ze židlí, výskaly a povykovaly. Mladík se je snažil překřičet stylem pouťového vyvolavače, ale nebylo mu ani s mikrofonem rozumět.
I přes nastalý kravál jsme pochytily, že očekávaný striptýz bude až po půlnoci. „To nemáme šanci do půlnoci vydržet“ volám na Aničku. Z estrogenového oparu, který zahalil celý následující program, k nám matně proniká jen ženský jekot a poskakující ňadra.
Konverzace byla zcela vyloučená, víno mizerné, koketovat nebylo s kým. Napůl omráčené vydýchaným vzduchem jsme se konečně dočkaly půlnoci. Moderátor řval do mikrofonu, snažil se uvadající publikum rozehřát na následující číslo - očekávaný striptýz. Jekot z prvních řad ještě zesílil, když na pódium vtančil urostlý chlap. Dřímota z nás opadla, dokonce jsme se trošičku začaly natřásat v rytmu hudby.
Evě svítí oči: „Konečně…“ odezírám jí ze rtů.
Svůdné mužské vlnění nás začíná rozehřívat. Ovšem jen do chvíle, než se chlapík odebere do publika, začíná se otírat o vřeštící dámy a sedá jim na klín. V představě, že by se dostal až k nám, na mě jdou mdloby.
„Aničko, záchod!“ gestikuluji směrem ke dveřím. Eva si ani nevšimla, že odcházíme. Po našem návratu už je mládenec naštěstí zpět na pódiu, a za nadšených ovací začíná svlékat to, co z něho dámy nestihly otrhat.
Možná, že kdyby neměl tak krásně vypracované svaly, býčí šíji, úžasné bicepsy a pevná silná stehna, nevypadalo by jeho přirození tak maličké. Možná ani tak maličké nebylo, ale čekaly jsme cosi dechberoucího, něco, co jsme ještě v životě neviděly… Jekot i pískot pozvolna ustal, závěrečný potlesk byl velmi vlažný.
Za týden ve vinárně jsme tu obávanou čtyřicítku zdárně oslavily. U džbánku bílého jsme se shodly okamžitě: „Dámský klub poprvé a naposledy! Padesátku rozhodně už bez striptýzu!”
Probraly jsme pak klady a zápory mužů jako takových, následně pak mužů našich. Dále jsme zevrubně zhodnotily dámy, chodící zřejmě pravidelně do Dámského klubu.
„Holky, vidíte, že jsme vlastně pořád mladé, krásné a inteligentní…“ směju se. „A teď to ještě musíme řádně vysvětlit těm našim drahým polovičkám.“
