Nastupuju do přeplněného vozidla a řadím se do zástupu lidí v uličce. Držet se nemusím, není kam spadnout. Jsem vzpříčená mezi ostatními cestujícími a autobus se s rychlým trhnutím rozjíždí.
Z velkých reproduktorů umístěných v úrovni našich hlav hraje hlasitá hudba. Hudba, která dokresluje zběsilé tempo, kterým projíždíme mezi rýžovými poli a vesnicemi.
Prodavač jízdenek se prodírá uličkou z jednoho konce autobusu k druhému a u toho hlasitě vykřikuje slova, kterým nerozumím. Hudba jako by se každou vteřinou zesilovala a moje smysly jsou stále víc a víc zahlcené.
Uvolňuje se místo na tvrdé lavici, něčí ruka se dotkne mého ramena a vyzve mě ať se posadím. Dosednu na tvrdé sedadlo, pár vteřin cítím úlevu a vzápětí mojí lebkou znovu prostupí hudba, která nezná pauzy, hudba, která nezná ani vteřinu ticha. Cítím napětí uvnitř svojí hlavy, pocit, že se rozpíná a každou chvíli se roztříští na kusy kolem. Chci domů, chci pryč, chci tu nebýt.
Ve vteřině je ticho.
Nic z toho, co bylo, najednou není. Jako by se už mé tělo nemělo sílu tomu všemu dál bránit a samo řeší celou situaci za mě. Moje hlava se odpojuje a já se ztrácím. Spím. Možná minutu, možná dvě hodiny. Čas neexistuje.
Připadá mi, jako bych poprvé v životě doopravdy otevřela oči. Poprvé v životě vnímám svět kolem sebe takový, jaký ve skutečnosti je. Nepopsatelný.
