Nastěhovali jsme se do nového domu a všimli jsme si, že nás někdo sleduje! V koupelně jsme měli velké okno, chyběly v něm žaluzie, takže z ulice bylo vidět skoro až do sprchy. Kdykoliv jsem se šla umýt, záclona v protějším okně se pohnula a za ní byla vidět silueta nějaké důchodkyně.
„Baba, už na nás zase čumí!“ pomyslela jsem si. „Asi nemá co dělat a nudí se.“
Časem mi to začalo být velmi nepříjemné. Od rána do večera tam seděla a pozorovala náš dům.
Po nějaké době jsme se blíže seznámili se sousedy. Mezi řečí se mi zmínili, že paní, co vysedává celý den u okna, je slepá. Zůstala jsem jako opařená. Styděla jsem se sama před sebou za to, jak jsem ji odsuzovala.
Tato zkušenost mi změnila život.
Paní jsem se tiše omluvila, a kdykoliv od té doby chci někoho soudit, vidím před očima tu nevidomou, hodnou, starou ženu, jak celé hodiny smutně sedí u svého okna, a v duchu si řeknu: „Nesuď nikoho, když nevíš, co je za tím!“
Původní verze
Několik let jsme celá rodina bydleli v malém, třicetimetrovém bytě, ve kterém jsme žili i pracovali. V jedné místnosti byl obývák, kuchyň i pracovna dohromady. Vzpomínám si, jak na pracovním stole stála tiskárna a vedle kolíbka, ve které sladce spinkala dcera.
Pak se nám splnil dlouholetý sen. Nastěhovali jsme se do nového domu. Byl to náš vysněný dům, celý jsme si ho sami nakreslili, každý detail, pokojíček, chodbu i pracovnu. Když jsme se nastěhovali, byl dům téměř prázdný, bez nábytku, chyběly záclony i žaluzie. Byl krásný a čistý a byli jsme v něm šťastní.
Naproti v ulici bydlel starší pár důchodců. V naší koupelně bylo velké okno směrem do ulice, chyběly v něm žaluzie a z ulice bylo vidět přímo do koupelny. Po několika dnech jsme si všimla, že kdykoliv jsem přišla do koupelny, naproti v okně seděla sousedka. Upřeně se se dívala do našich oken a vše pečlivě sledovala. Pomyslela jsem si: „Baba, nemá, co dělat a nudí se.“
Časem mi to začalo být nepříjemné a kdykoliv jsem se podívala z okna, seděla tam a pozorovala náš dům.
Po nějaké době jsme se blíže seznámili se sousedy. Mezi řečí se mi zmínili, že paní, co sedí u okna je slepá. Zůstala jsem jako opařená. Styděla jsem se sama před sebou za to, že jsem ji odsuzovala.
Tato zkušenost změnila můj život. Paní jsem se tiše omluvila a kdykoliv od té doby chci někoho soudit vidím před očima tu slepou, hodnou, starou paní, jak celé hodiny smutně sedí u svého okna a v duchu si řeknu „Nesuď nikoho, když nevíš, co je za tím!“
Varianta začátku:
„Ta baba už na nás zase čumí!“ pomyslela jsem si. Od rána do večera tam seděla a pozorovala dům, do kterého jsme se nově nastěhovali.
A právě v koupelně jsme měli velké okno, kde zatím chyběly žaluzie, takže z ulice bylo vidět skoro až do sprchy. Kdykoliv jsem se šla umýt, záclona v protějším okně se pohnula a za ní vykoukla silueta sousedky.
„Asi nemá co dělat a nudí se.“
2. varianta:
Nastěhovali jsme se do nového domu a všimli jsme si, že nás někdo sleduje!
V koupelně jsme měli velké okno, chyběly v něm žaluzie, takže z ulice bylo vidět skoro až do sprchy. Kdykoliv jsem se šla umýt, záclona v protějším okně se pohnula a za ní byla vidět silueta nějaké důchodkyně.
„Baba, už na nás zase čumí!“ pomyslela jsem si. „Asi nemá co dělat a nudí se.“
Časem mi to začalo být velmi nepříjemné. Od rána do večera tam seděla a pozorovala náš dům.
Po nějaké době jsme se blíže seznámili se sousedy. Mezi řečí se mi zmínili, že paní, co vysedává celý den u okna, je slepá. Zůstala jsem jako opařená. Styděla jsem se sama před sebou za to, jak jsem ji odsuzovala.
Tato zkušenost změnila můj život.
Paní jsem se tiše omluvila, a kdykoliv od té doby chci někoho soudit, vidím před očima tu nevidomou, hodnou, starou ženu, jak celé hodiny smutně sedí u svého okna, a v duchu si řeknu: „Nesuď nikoho, když nevíš, co je za tím!“
