Na ulici…. šum, směs hlasů, rachot odpoledních minut, cinkajících tramvají a nadávajících řidičů. Klasika bez klasika, chtělo by se říct…
Na zastávku jsem přiběhla v poslední chvíli. Celá udýchaná s hlavou v kabelce hledala jsem svou kartu na autobus, zmateně jsem se koukala po okolí a najednou zůstala stát. Vlastně, stála jsem už dobrých pár minut… Zůstala jsem zkoprněle koukat: přede mnou gestikulující pár, kluk a holka. Holka a kluk.
Hluchoněmí, krásní, zamilovaní. Neuvěřitelní. A najednou slyším zvonivý smích. A znovu a znovu, pak pár „obyčejných“ slov, znaková řeč, zaklonění hlavy a znovu ten smích, tak nádherný, osvobozující, milující.
Nastoupili přede mnou a seděli vedle. Hluchoněmý kluk a naprosto „zdravé“ nádherné děvče se smíchem jako voda z té nejkrásnější lesní studánky. Tak osvěžující, čistá a léčivá…
Seděli vedle a nebylo třeba slov. Nebylo třeba umět či rozumět znakové řeči. Stačilo se jen dívat a děkovat.
Zázraky kolem občas se protáhnout i uličkou v příměstském autobusu.
Stačilo tak málo. Obejmout svou lásku a dát jí pusu.
Stačilo tak málo, pohladit a zaklonit hlavu v upřímném smíchu.
Milovat se jen tak… v tichu.
