„Haló? Ano, pane doktore. Zítra ráno v devět hodin. Já vím, je to nutné. Rozumím. Budu tam.“ Zavěsil jsem. No to je průšvih! Nesmím zaspat.
Přijíždí vlak. Nastupuji, ale schody jsou tak vysoké, že mám problém zvednout nohy. Proč jsou dneska tak vysoké?
No, už jsem uvnitř a hledám místo. Ááá, támhle, na čtyřce.
Dva mladíci ani nezvednou hlavy od svých telefonů, když je pozdravím a sedám si. Rozhlížím se kolem, nikdo nečte, nikdo se nebaví, nikdo nemluví. Jen něco pořád hledají nebo ťukají do svých mobilů. Tváří se chladně, sterilně. Divní lidé.
Přichází průvodčí. Všichni ukazují průkazky, jízdenky. Prohledávám kapsy a hledám svůj lístek se slevou 65+. Nemohu ho stále najít a průvodčí už je u mě.
„Tak prosím, vaši jízdenku.“
„Hned to bude, někam jsem jí zastrčil.“
Ale ne a ne ji najít.
„Pane, buď tu jízdenku máte, nebo nemáte. Pokud ne, tak vám ji napíši, ale i s pokutou. Máte to, člověče, skoro zadarmo a ještě se snažíte dráhy okrádat!“
Hanbou bych se propad´; ta ostuda, lidé se ohlížejí, hrůza!
„Ale já jsem si ji skutečně koupil,“ snažím se přesvědčit úřední orgán.
„Helejte, tak si vystupte.“
„Za jízdy?!“
„No jestli to nechcete zaplatit, tak třeba za jízdy!“ Chytil mě za rameno a zatřásl se mnou.
„Zdendo vstávej, ať nezaspíš! Je šest hodin a za chvíli ti jede vlak!“
