Čekám - napsala Eva

Ilustrace: Vítek Kovář

Jsem opuštěná lesní bouda. Chata, chcete-li. Stojím ve svahu a shlížím do mělkého údolí, obklopená habrovým lesem. Společnost mi tu dělají stromy, mí věrní přátelé, se kterými tu osmdesát let bok po boku žiji. Právě se oblékají po dlouhé zimě do svých zelených šatů a slunce jako by každý nový list svým teplým paprskem pohladilo. Miluji tu zářivě čerstvou zelenou, tu barvu, která s sebou přináší každý rok novou naději.
“Vítejte,” šeptám a tiše jim tu svěžest závidím. Pozoruji jak se celý les každý rok znovu a znovu probouzí do života, zatímco já pomalu stárnu a chátrám.

Jsou chvíle, kdy mě napadá, co si asi v duchu stromy říkají o mně. Jestli si vzpomínají, jak jsem tehdy, před těmi dlouhými lety, zářila novotou já. Vzpomínám si na den, kdy si mí majitelé, lidé kteří mi dali život, vychutnali poprvé na mojí terase ranní kávu. Slunce bylo ještě schované za protějším kopcem, paprsky vykreslily na obloze zářivý vějíř, aby zanedlouho slabě pošimraly spokojené tváře mých drahých. Já i celé okolí bylo protchnuté pocitem nového začátku, nových nadějí. Okolní habry mi sahaly sotva nad kamenný sokl a já je tehdy nechtěně přehlížela. Věděla jsem, že hlavní roli tady teď mám já, ve své kráse, ve své novotě, v tom letním ránu, které vonělo kávou a dřevem.
Dnes tu stojím, uprostřed habrového lesa, uprostřed stromů, které jsou už dávno vyšší než já. Stojím tu, s velkým zámkem a petlicí na prkenných dveřích, které už roky nikdo neotevřel.
Stojím tu a čekám.
Pozoruji lidi, kteří se procházejí v údolí podél potoka a tiše na ně čas od času zavolám: “Haloo, tady...”
Někdo mě neslyší, někdo se na chvíli ohlédne. Někdo se na mě se zasněným pohledem podívá. Vím, že k takovému člověku můžu začít tiše mluvit. Že ve štítu mojí střechy vyskládané do rozevírajících se paprsků z tenkých březových kmenů uvidí ten den, kdy na mě poprvé zasvítilo slunce. Vím, že šeptat k těmto lidem je má jediná naděje.
Stojím uprostřed habrového lesa a tiše vyprávím svůj příběh. Čekám.