všichni přítomní. Dnešní poslední hodinu našeho kurzu bych chtěl zakončit krátkým čtením, které bude delší, než si myslíte. Bude ale krátkým shrnutím celého dlouhodobého kurzu Psaní podle Lustiga.
Dádo, ty klidně seď, polož tu červenou tužku. Já vím, je to špatně. První věta musí čtenáře uchvátit, upoutat, aby to chtěl číst dál a dál jako detektivku. A nesmějí se opakovat slova jako v tomto případě krátké, krátkým. Takže znovu na začátek a pořádně:
Stala se tu vražda. Tu mladou holku z prvního patra znásilnili jí a pak ji zabili.
Tak tenhle začátek asi upoutá víc než původní, ale zase to vůbec nesouvisí s tím, co vám chci říct.
Tak znovu, poslední pokus:
Začnu od Bořka. Když někdo čte svůj úkol, tak Bořek drží tužku a dělá si poznámky.„Je to dobrý, ale opakuje se ti tam pětkrát když a třikrát protože. Kdybys to zkrátil nebo vyměnil…“ Bořek je přesný analytik a přirovnal bych ho k filipínským šamanům, léčitelům, kteří ti vyndají holou rukou bez skalpelu zevnitř z těla nemocný kousek střeva nebo nějakou zašmodrchanou část, která ti vadí a otravuje život. Ruce má sice trochu od krve, ale pacient je vyléčený a bez bolesti. Bořek je z nás nejzkušenější, a tak si může dovolit tyto krvavé, ale bezbolestné operace.
Asja. Dáma, která píše jemně, křehce a přesně vykreslí situaci tak, že si dokonale představuji atmosféru a místo, které popisuje. Má nade všechno ráda svou vnučku. Všechno pro ni dělá a hlavně pro ní píše. Stesk, touha a láska k její nejdražší holčičce se plně odráží v jejích příbězích. Její texty by mě opravdu rozplakaly, ale její zákusky - ty ne, ty se na mě smějí.A tak s chutí do dalšího.
Michal je strašně hodnej kluk. Narodil se pár kilometrů od ostravské Stodolní ulice, ale mluví a píše tak, že mu všichni rozumíme. Kdyby začal používat slova, která se běžně používají v jeho rodném kraji, mnozí by se asi červenali a určitě bychom některým obratům ani nerozuměli. Vždy čte svoje texty z monitoru - chtělo by to nějakou tiskárnu, protože je lepší hledat chyby na papíře. Text vytiskneš, přečteš, přeškrtneš, přepíšeš a na konec zmuchláš. Je to jednoduchý. A začneš znovu. Napíšeš, vytiskneš, přeškrtneš a konečně se ti to líbí. Pak ale nastoupí Bořek a všechno je jinak. Napíšeš, vytiskneš, přeškrtneš a pořád dokola.
Katka má velice ráda pejsky. A její texty jsou heboučké jak narozené štěňátko. Pejsky miluje. Ale ten její nastávající to bude mít asi těžké. Nejen, že bude muset být její nejvěrnější přítel, ale bude se také muset naučit aportovat, poslouchat a podávat pac. Jediné co se snadno a rychle naučí je dobře vrtět ocáskem, když bude spokojený. Ale to už určitě dávno umí, jako každý spokojený pejsek.
Martina už ví, co život přináší. Dovede psát velice sugestivně. Její texty mají hloubku a cit. Asi je to její jogínskou disciplínou a harmonií v duši. Jde za svým cílem. Pokud jí zbude čas (má tři děti), dosáhne cíle. Jestli se už spolu nepotkáme, rozloučím se s ní slovy z písničky Jaroslava Ježka: Každý k moři dopluje, někdo dříve a někdo později…
A teď Jana. „Dobrý den. Jmenuji se Jana. A tohle mám povolený od Dany“ a vyndavá z tašky nějakou trubičku a dává si ji do pusy. Nadechuje se. Povídám: „Astma. To je nepříjemný. Chápu. A jak často to musíte..?“
„Ale ne, to je moje droga, bez toho nefunguju.“ Objeví se oblak kouře a vyvstane Sirael, něžná éterická bytost. Úplnej blbec, neznalec, negramota, nekuřák, ale chápavej. Tak jsem se seznámil s Janou.
„Tak si všichni stoupneme a nadechujeme do břicha. Uuuuuuuusss a výdech Hououououo. A teď ten vzduch po nádechu vyštěkneme nahlas „Tččččččč Tčččččč Tčččč“. Ostýchavě se nenápadně rozhlížím po ostatních. Všichni se dívají kolem a všichni decentně vzdychají, vyrážejí zvuky, nafukují břicha. „Víc nahlas, lebka vám musí rezonovat.“
Když někdo čte svoji povídku a čte mdle, Jana řekne: „Čtete to nevýrazně. Když čtu, že jí miluju, tak to musí být takhle... A teď to přeženu: Já tě tak strašně MMIILLUUJU. Musí to každý vědět. Tak to zkuste znovu.“ Zabafe z kouzelný trubičky a poslouchá, jestli je to milování fakt opravdový.Poslední zbývá Jirka. Navzdory svému věku a jeho častým absencím si ho přesto ještě pamatuji. Vím přesně, jak vypadá. Tenťák, dobrodruh, cestovatel a kliďas. Jeho příhody, setkání s různými lidmi, životní zkušenosti a s čím se asi musel na svých cestách poprat by stačilo dát do kouzelného mlýnku, zatočit a vypadávaly by povídky jedna za druhou. Ale on nechce, raději se pořeže, aby nemusel psát. Nikdo to za tebe, Jirko, neudělá. PIŠ, PIŠ, PIŠ!!! Píšeš skvěle!!!
Říkal jsem, že poslední je Jirka, ale to jsem se spletl a vy všichni jste se také spletli, protože jste čekali, že už bude konečně konec. Ale to né, hošánkové, ještě to musíte chvilku vydržet a poslouchat. Chybí mi v mém troufalém hodnocení naše lektorka Dana, Dáda, Danuška.
V pátek dostanu domácí cvičení. Ještě ve vlaku se na to podívám a promýšlím co a jak. Doma píšu, kombinuji, zkouším, zda by to mohlo být jinak a konečně mi svitne. Začínám na ostro. Znovu píšu, škrtám, tisknu a nakonec to předělám úplně jinak. Lepší. A když už to dělám po třetí nebo po čtvrtý a pokaždé je to lepší a lepší, takže z toho vyplývá, že to mám jasně nejlepší. Potom ale nastane veřejné čtení zakončené potleskem a tím moje sláva končí. Nastupuje Dana:
„Tak co tomu říkáte? Kdo nám to zopakuje? Třeba Katka.“Po zopakování Dáda pokračuje dál.
„Musí tam být ten začátek? Že jede ve vlaku to už víme. Kdyby si začátek udělal tam, jak on říká: Stůj nebo tě kopnu do… Myslím, že by to mělo větší spád. A vezme červenou propisku a můj těžce vydolovaný úkol klidně a bez skrupulí proškrtá. Papír rázem vypadá jako muleta toreadora.
„No, vidíš, je to dobrý. To jsou jenom takový kosmetický úpravy. Když ten začátek zkrátíš, vynecháš uprostřed, jak tam popisuješ, celkem zbytečně, tu krajinu a ten konec taky zkrátíš o jeden odstavec, tak by to mohlo být...“ A tak dál a dál nás tepe a tepe.
Pokud jí uvěříme a necháme se tepat, dokud to ještě jde, a do nekonečna budeme trpělivě poslouchat co děláme špatně, je možné, že z textu za nějaký čas vyskočí červená barva a na křídlech vlaštovky z bílého papíru objevíme nový, jiný a krásnější svět.
