„Dělím chlapy do čtyř podmnožin:1. kamarádi a manželé kamarádek - to jsou takoví vlastně bezpohlavní jedinci,
2. chlapi, kteří se mi líbí, ale já jim ne,
3. chlapi, kterým se líbím já, ale oni mně ne,
4. chlapi, se kterýma bych si rozuměla, byli jsme si sympatičtí a nelezli si na nervy.
Jak jsou ty první tři podmnožiny procentuálně různě zaplněny, čtvrtá podmnožina je už léta prázdná,“ složitě mi vysvětlovala u vína kamarádka Magda.
Manžel jí zemřel už před pěti lety, a letos, když slaví padesátku, je pořád ještě sama.
Teď tady zamyšleně upíjí víno a nahlas přemítá: „Vždycky jsem si myslela, že chlapi jsou trošku divní. Začíná mi ale v koutku duše klíčit podezření – nejsem snad divná já? Samozřejmě jsem tuto ohavnou myšlenku hned v zárodku potlačila, ale zahubit ji už nelze.“
Já jsem na tom s chlapama nebyla o moc líp, takže slovo dalo slovo, decánko k decánku a plán byl na světě. Začaly jsme na sobě pracovat. Nejdřív kurz Reiki, abychom se daly do pořádku vnitřně. Následovala numerologie, tarotové karty, kurz kreslení, dokonce i cvičení, a změna k lepšímu pořád nikde. Pak tedy přišlo velké rozhodnutí – když nám osud nechce žádnýho chlapa dopřát, prdíme mu na to a budeme si užívat singl.
Hned jsem se musela v práci svěřit. Toho se samozřejmě chytí můj mladičký kolega a zkouší mě: „Včera jsme seděli v hospodě s nějakýma dědkama z Prahy, jsou tady na služební cestě a po večerech se nudí. Byla docela sranda, tak jsme domluvení na zítra zase. Co ty na to?“
„Proč ne?“ přijímám bez rozmyšlení i za Magdu. Nejsme žádný starý bábovky! Nakonec srandy není nikdy dost a s dědkama z Prahy žádné milostné vzplanutí nehrozí, takže jsem úplně v klidu.
Dědek přišel jenom jeden. Aleš. Metr pětadevadesát, decentně prošedivělé skráně, ramena nemohla zapřít sportovní minulost. Parfém měl nejspíš s nějakým feromonem, protože od té chvíle si pamatuju jenom jeho šedé rozesmáté oči, jemné ruce a velký smysl pro humor. A kupodivu jsme měli i spoustu společných témat k hovoru. Kdy a kde jsme ztratili Magdu s mým kolegou, nevím.
V příštích dnech a týdnech následoval kolotoč bujných večírků, které většinou končily v Alešově hotelovém pokoji, nebo mým odchodem z večírku rovnou do práce. Rodina i kolegové šíleli, Magda byla uražená, ale se mnou nebyla řeč. Mně bylo všechno jedno. Ještě štěstí, že jeho služební cesta v Brně trvala jen tři měsíce, šlo už pomalu o život. Pak jsme se několikrát ještě viděli v Praze nebo na společné dovolené, ale během roku náš vztah jaksi vyšuměl.
Magda si na mě chodila tak dlouho stěžovat svému rozvedenému kamarádovi, až v sobě našli zalíbení a vzali se. Takže vlastně happy end.
Ale jen pro ni.
To, co jsem prožívala já, to nebyla láska. Byla to spíš taková druhá puberta.
