Malý kluk. Už druhák. Žižkov. Chodí do spádové školy na Havlíčkově náměstí, kde jsou ve třídě samí cikáni, až na pár bílých (mezi nimi i on). Jsou jedna parta, jede to. Hraje skvěle na housle.Bereme po dvou schody, co vedou studenou a vlhkou chodbou žižkovskýho činžáku, toho hned vedle vchodu do klubu Khamoro. Fero, můj kámoš ze třídy, a já. Je po poledni, chodbou se mísí odér smažené cibule a dušeného masa, úplně stejný, jako se line z pootevřených zapocených ventilaček, když ráno procházím do školy kolem hospody U blechy.
U Ferka se mi to vždycky líbilo. Předsíň a chodba nic moc, ale když se přišlo do pokoje, ten byl vyšperkovanej. Hnedka proti dveřím, za stolem s umakartovou deskou, obklopeným židlemi se vzorovanou koženkou, stál obří, proleželý gauč, orámovaný tmavým ořechovým dřevem, kdysi lakovaným, se sametovým potahem a zdobený kulatými lesklými polštáři, obšitými kroucenou, jakoby copatou bužírkou. Za gaučem visely na zdi pestrobarevné dečky s divokými barevnými ornamenty a vedle nich protkávaná dečka s výjevem koně pádícího tryskem, až mu hříva vlála a od kopyt se mu jen prášilo. Pokaždé, když jsem v kuchyni stál, jsem si říkal, jestli to ten kůň stihne utéct před ženoucími se bouřkovými mraky vyšitými temně fialovou bavlnkou a táhnoucími se po nebi koni nad hlavou.
Na gauči, v poctivě vyleželém ďolíku, který obkresloval věrně jeho tělo, ležel Ferův děda.
„Názdar, Robine,“ pronesl ještě rozespalým hlasem, sotva pootevřel oči. „Ahoj dědo,“ odpověděl jsem. Známe se už od loňska, co mě k nim Fero, to jsme byli v první třídě, vzal poprvé. Nevěřil jsem, že děda má doma metrový meč, tak mi ho chtěl Fero ukázat. Nejenže ho děda měl, ale sám si ho i jako mladý vyráběl.
„Úplně celej!“ říkal hrdě Fero. Meč byl s takovou dlouhou, ukrutně nablejskanou čepelí, co měl na jednom konci, u rukojeti, vyrytý úplně jemňounce takový jako jemně tečkovaný slunečnice se zakroucenými výhonky. Rukojeť, tu děda taky dělal, byla strašně silná, různě zakroucená do vln, vpravo a vlevo úplně stejných. Když jsem to uviděl, úžasem jsem chvíli ani nemluvil. O potěžkání, o které bych býval dost stál, nemohla být ani řeč, meč bych neunesl. Držel ho děda.
„Fíha,“ uklouzlo mi, když jsem si ho prohlížel.
Dědu to potěšilo.
Tepat meče není to jediné, co děda umí. Ještě brousí nože, a to i chirurgický, takový ty skalpely. Chodí na Žižkově po doktorech, brusku táhne s sebou v bedně na vozejku a brousí na chodbách, pavlačích, kde se to zrovna hodí. Několikrát jsme ho s Ferem takhle potkali. A taky hraje v kapele. Na housle. Je to primáš. Noty neumí, hraje tak odmala.
Jednou, to bylo letos na jaře, když jsem zrovna byl zase u Fera doma a děda hrál, tak mi řekl, jestli nechci taky něco zkusit. Nesměle jsem se přiznal, že jsem se na housle taky učil, teda do tý doby, než jsem si rozdrtil ten levej prsteníček. Když mi po pár týdnech srostl a ukázalo se, že ho neohnu v kloubu, mámě v ZUŠce řekli, že už nemůžu dál pokračovat. Tenkrát mě to docela mrzelo, protože mi to zrovna začalo trochu jít; po těch měsících vybrnkávání písniček o liškách jsem už konečně začal tahat smyčec. To bylo jiný hraní. Máma to tehdy obrečela, a já vlastně trochu taky.
Když jsem to dědovi vyprávěl, strašně se smál.
„Robine, to vůbec nevááádí,“ skoro vykřikl. „Když chceš hrát, hráj!“ a vyprávěl mi o jejich basákovi z kapely, že tomu chybí dokonce ukazováček a taky hraje. Je to větší fuška, ale prý to jde.
Tak jsme se s dědou domluvili a on mě teď na housle učí. Nosím si tajně ráno housle do školy, aby máma nevěděla, a pak po škole k dědovi. Po hraní vždycky vypadneme s Ferem ven. Pro mámu to nechávám jako překvápko. Na Vánoce. To jí pod stromkem zahraju „Po ulice chodzim“ nebo „Šun devla.“
To budou Vánoce!
Napsáno podle zadání:
Vymyslete si postavu pro příběh, místo, kde se děj odehrává a motto příběhu.
