“Vstávej, přišli lidé!”“Eeeh... Já spím.”
“Vstávej, přicházejí další!”
“Vždyť tady pořád někdo chodí.. Projdou, sotva si nás všimnou... Já chci ještě spát..”
“Vstávej, ti lidé přišli dovnitř!”
“Eeh... Dovnitř? No tak to moment, to je jiná, tos měla říct hned!”
“Vždyť ti to říkám pořád dokola, že přišli lidé! Myslíš, že si nás tihle všimnou?”
“Nevím, nevidím mezi nimi žádné děti, ty nás vidí hned. Ale ti velcí.. Ti vidí jen to co je pro ně důležité.. A to my pro ně nejsme... Hm... Ale stejně je to zvláštní, přece i ti velcí byli kdysi dětmi.”
“Nech si to přemýšlení a podívej! Někdo přichází směrem k nám! Udělej něco ať nás vidí!”“Jak udělej něco?”
“Nevím, udělej něco!”
“Co třeba? Myslíš rozběhnout se proti sklu? Nebo mám vyskočit do výšky, roztočit salto a čáchnout krunýřem do vody? Nebo snad něco hlasitého zahalekat? Jak přesně by sis to něco představovala?”
“No jo, promiň, já vím. Občas zapomenu. Tak, a už je pryč. Už sedí támhle na židli a dělá něco důležitého.”
“Hm, říkal jsem ti to, nevšimnou si nás, nejsou tu žádné děti. Mně už je to stejně jedno. Jdu se koupat.”
“Běž... ale hlavně pomalu, víš že neumíš spěchat.”
