Jistě to znáte. Ten vtip. No, takový ten kreslený, kde sedí ty vrány na drátech vysokého napětí v obrácené pyramidě. Nahoře jedna čistá, neposkvrněná, kálící směrem dolů, na ty níže posazené. V těch spodnějších, ale stále ještě vrchních řadách to pořád docela ujde, ušpinění z horního patra je spíš kosmetická záležitost, ale čím níž, tím… No, je vám to asi jasné.
A teď si představte, že nějak takhle vznikají makroekonomická data. Je vám to divné? Ptáte se jak? Jednoduše. Musíte jen otočit pyramidu.
Ukážeme si to na klasické korporaci.
„Haló,“ volá vedoucí korporátní vrána do prostoru AT&T konference, kde se zatím poslušně shlukují další vrány, okupující patra mínus jedna a nižší. Nadřízená vrána všechny vítá, otevírá prezentaci a broušenou angličtinou hlásí: „Dobrý den kolegové, vítám vás na dnešním meetingu týkajícím se snížení skladových zásob divize našeho podniku. Věnujte prosím pozornost následující prezentaci, v jejímž závěru doplníme výsledky za vaše závody.“
V tu chvíli řada více či méně vyděšených obětí telekonference, předhozených na ní svým šéfem či vlastním egem, otevírá excelovské tabulky a dává vzniknout oněm číslům, která bude chtít nadřízený slyšet.
Jsou totiž dva dny před koncem měsíce a každou vránu, co má v podpisu ´manažer´, enormně zajímá to, o kolik daný závod sníží skladové zásoby. Proč? Důvod? Ne menší, než navýšení cash flow. To je to, co údajně zajímá banky, když poskytují úvěry. Asi ano, tomuhle moc nerozumím, ale můžu vám popsat, jak toto číslo vzniká. Taková vrchní vrána ví, že musí z těch níže postavených dostat ta čísla, ale zase vůbec neví, že podřízené vrány žádná přesná čísla neznají. Naopak taková podřízená vrána je vůbec ráda, že je ráda.
Akorát si otřela pot z čela, protože vyřešila nějakou katastrofu. Jako, že třeba na poslední chvíli neodstavila továrnu na výrobu Bentley, což je mimochodem auto, které nikdy ani neuvidí a najednou po něm chce nějaký potentát nějaká čísla.
„Jak to mám do háje asi vědět!?“, otáčí se zoufale na jinou vránu, sdílící s ní open space. Jenže ta ví stejný prd, jako ta první. A bodejť. Systém, co ta jejich slavná korporace používá, je na nic. Na příjmu zboží je bordel, dodavatelé dodávají, jak chtějí, výroba nevyrábí, co má, a jako třešnička na dortu buší všechna data do excelu, protože ten jejich bezva systém už týden nejde a IT neví, co s tím.
Vrchní vrána se blíží, podřízená se začíná potit. Těší se domů a chtěla bych zakrákat něco ve smyslu: „My se tady potíme až na…, ty…, dej nám pokoj s nějakýma číslama,“ ale nemůže, protože čtyřicet hrubýho je fajn, kde to jinde vezme a tak se potí a potí, až ta druhá vrána přijde se spásným nápadem.
„Něco si vymysli. Kolik máme cíl? Sedm mega? Kolik máme teď? Sedm a půl?“
„Jo, asi,“ kýve hlavou zpocenec, ale to už na něj došla řada a ta extra vrchní vrána se ptá: „Závod XY? Kolik toho vyrobíte? O kolik snížíte skladové zásoby?“
„Půl mega, řekni mu půl, vole!“ pomáhá kolega, až se ta číslovka ozve.
„Půl milionu euro,“ zakrákorá zpocená vrána, aby se uchránila před další náloží padajícího exkrementu. Meeting končí; čísla, jež chtěla být slyšena, byla vyřčena. Vrchní vrána děkuje, odhlašuje se z telekonference a plynule se přehlašuje na jinou, kde bude hrát roli vrány level mínus jedna a nižší.
A takhle nějak to chodí.
Malé vrány posílají čísla větším, ti pak ještě větším a ještě větším a ještě větším. A telekonferencí už je tolik, že šéf z firmy AT&T už ani neví, kam si má zaparkovat svou další jachtu, snad bude muset rozšířit kotviště nebo co.
No a ta čísla? Asi vám došlo, že to jsou to jenom čísla. Vymyšlená, vycucaná z prstu lidmi, co jsou rádi, že pokořili v byznysu, zvaném automotive, další těžký den. To, že jsou ta čísla vymyšlená, není vůbec důležité. Důležité je jenom to, že jsou vyřčena, napsána, letí prostorem vzhůru, k manažerům, ředitelům, akcionářům, na burzu, k makléřům, co vytvářejí analýzy, portfolia a predikce ekonomického vývoje, do médií a zpátky k lidem, co si je vymysleli.
A pak už nikoho nezajímá, že ty dvě vrány nesnížily skladové zásoby o avizovaných půl milionu eura, ale naopak navýšili o milion. Zahráno. Minulost. Jak by řekl klasik: neptej se a hlavně po ničem nepátrej.
No, nejsem makroekonom, ani za mák tomu nerozumím a všichni ti ekonomové a finančníci mě dozajista rozcupují na kousky, ale takhle to prostě je. Já to tak prostě cítím. Stojí to na hliněných nohou a historie, plná stále se opakujících ekonomických růstů a pádů, tomu dá opět za pravdu.
Do té doby, dokud lidstvo mantru trvalého hospodářského růstu neopustí.
