Ráda cestuji sama. Nejraději do míst, o kterých jsem ani nevěděla, že existují. Třeba Tádžikistánem. Teď jedu s místním řidičem„Ty nemáš děti?“ ptá se.
„Nemám.“
„Aha. No. A proč nemáš děti? Vždyť už máš na čase,“ reagoval asi. Jen hádám - vzhledem k jemu udivenému výrazu, protože tádžicky neumím... Pak následovala spoustu dalších otázek jako: kolik mi je let, zda mám manžela, přítele a taky mi řekl, že jsem moc hezká.
To už jsem se trochu bála. Najednou zastavujeme někde, kde není v okruhu 15 km žádná živá duše. Prý je tam krásný vodopád.
„Jo jasně vodopád, to ti tak sežeru, už bych ho musela vidět,“ vyděšeně si říkám v duchu. No nic, pokud mě má zabít, tak mě zabije tak jako tak... proč to řešit, už se pravděpodobně nezachráním. Opravdu tam byl vodopád a nakonec to dopadlo tak, že mi pan řidič zastavil na meruňky a hezky se o mě postaral.
V mojí hlavě ale stále probíhalo nekončící očekávání smrti, popřípadě znásilnění. Něco ve stylu: „Teď mě zabije. Aha tak teď ne. Tak teď! Taky ne. Dobře. Tak teď!“
Procházela jsem první vesničkou, kde mě pan řidič musel vysadit, protože už jsem nedokázala unést své myšlenky na vlastní smrt. Tak se tak procházím, každý mě zdraví, každý se na mě směje, každý chce vědět odkud jsem, zvou mě k sobě na čaj a jídlo. Četla jsem o tádžické pohostinnosti, ale tohle jsem vůbec nečekala. Nakonec asi po 25 odmítnutích na čaj, jsem si řekla, že bych asi měla někomu udělat tu radost, aby mě pohostil. I když jsem zatím ušla asi tak 3 km, venku je zatraceně horko, na chvíli si někde odpočinout neuškodí. Zvali mě k sobě dva postarší pánové, jeden byl Tádžik, druhý Rus. Dali mi čaj, kefír, chleba, nabízeli mi přespání, vodku, odvoz autem na cílovou stanici a nakonec mě objali a popřáli mi štěstí.
Před další vesnicí mě potkali dva místní, kteří nutně trvali na tom, že mě musí odvézt autem, protože je hrozné žárko a já mám extrémně těžký batoh. ( Měli pravdu, napadla mě totiž dost chytrá věc ,a to, vzít si sebou k jídlu konzervy. S něčím lehčím by to byla ve 42 stupních nuda.) „Dobře, tak jo, někde tam u vás tedy přespím,“ říkám si v duchu. Rovnou mě odvezli na ubytování.
(Aha, tak proto na tom tak trvali).
Ubytoval mě ten nejlaskavější člověk, kterého jsem zatím potkala. Ta dobrota z něj čišela. Byla jsem si na milion procent jistá, že tam jsem v bezpečí. Zaplatila jsem mu za jídlo, nocleh a průvodcovství na další den. „Tady se sama nemůžeš přece potulovat,“ říkal asi. Souhlasila jsem. Královsky mě pohostil. Domácí strava je domácí strava a já si aspoň užiju cestu zpátky se všemi svými nakoupenými konzervami.
Druhý den mě čekal výlet po druhých nejkrásnějších tádžických horách. Akorát jsem jela s jeho bratrem. Jestli existuje někdo laskavější než pan domácí, tak je to jeho bratr. Neskutečný člověk. Kdyby na mě útočil medvěd, on ho zastaví a ochrání mě. Určitě. Okamžitě jsme spolu navázali pouto. Výlet po horách sice dopadl nakonec tak, že mě naložil do auta a jeli jsme na návštěvu ke všem příbuzným v okolních vesnicích, kde pravděpodobně půl roku nebyl. Přesto a možná právě díky tomu, to byl ten nejkrásnější zážitek. Tádžikové nespěchají. Proč taky. Do práce nechodí, o dobytek a jídlo se většinou starají ženy a tak když se jede za příbuznými na čaj, minimální doba návštěvy je asi tak 2 a půl hodiny. K tomu si to vynásobte třikrát, protože když ničemu nerozumíte a koukáte do zdi, čas plyne o dost pomaleji. Večer jsme měli spát u nějakých příbuzných, známých, bůhví. Dali jsme si tam oběd a já jako správná dcera, která jede s tatínkem po známých, jsem se zeptala , jestli můžu na chvíli ven. Řekl mi dost rázně: „ Jasně, běž, ale do 5 se musíš vrátit.“
„A nemohla bych do šesti?“ zkoušela jsem.
„Ne nemohla, vylezou medvědi.“
Jo, to víš že jo, tomu tak budu věřit, říkám si.
„Dobře no tak v pět,“ kývnu a odcházím.
Fanské hory jsou neskutečně nádherné. To pro mě neznámé ticho a divoká příroda. Blíží se pátá hodina.
Říkám si: „Ty jo, je ještě světlo a krásně, přijdu trochu dýl,“ sotva jsem si tu větu domyslela, slyším něco, co hodně připomíná medvědí řev. Nebo si to aspoň myslím, nikdy jsem medvěda neviděla ani neslyšela. Beru nohy na ramena. Přicházím zpět do vesnice, mám ukrutný problém najít správnou chýš. Všechny vypadají stejně. Vylezli psi, divocí psi, takoví ti, kteří na vás štěkají a chtějí vás zakousnout. Vůbec nevím co mám dělat. Utíkat, neutíkat? Místní vylezli z chatrček a sledují, co se bude dít. Ustupuju před psem.
„Nejsem pro tebe hrozba vážně ne a dost se bojím,“ šeptám mu a čekám, že mi bude rozumět. Konečně vylezou kluci z té správně chýše a běžím dovnitř. Uf.
„Sabaka?“ ptají se.
„Jo sabaka,“ srdce mám až v krku. Jelikož jsme v muslimské domácnosti, muži a ženy žijí odděleně. Já asi z důvodu platícího hosta jsem v místnosti s muži. Dostáváme večeři, sedíme, popíjíme čaj. Je ještě hodně brzo, venku je světlo, ale já už ven nesmím. Takže tam tak sedím, poslouchám, snažím se rozluštit o čem se baví a najednou mi přijde, jako by se dívali pořád na mě. Jeden si vytáhl bič a nějak zvážněli.
Ptám se: „Na co to je?“.
Mávne rukou.
„Aha,“ říkam si, „tak jo, je to tady, znásílní mě a zbijou. Určitě. Jsem si jistá.“
Nonverbální komunikace je přece všude stejná. Nejsem s muži protože jsem host, ale protože si se mnou chtějí užít.
„Ježiši, máma měla pravdu. Co teď? Jak bych mohla utéct?“ snažím se vymyslet plán. Je tu jen jeden východ. Když nepůjdu ven do té doby než si všimnou, že to vím, tak už se ven nikdy nedostanu. Dobře, jdu na to. „Hele já ven, jdu jen ven, před dům,“ snažím se nějak říct, ukázat, pantomima mi nikdy nešla. Dobře, když se dostanu ven, znám cestu zpátky, můžu běžet, možná mě zabijou cestou psi nebo medvědi. No zkusím to. Je lepší když vás roztrhá medvěd, pes a nebo znásilní a rozřežou? Těžko říct. Dobře jsem venku, počkám co bude. Kluci akorát vyšli ven, ucítili, že se jich bojím a snaží se mi nějak vysvětlit, že je všechno v pořádku a že ten bič je na toho koně tamhle. „Vidíš?“ ukazují mi ho. Všichni se ode mě vzdalují, aby mi dali najevo, že mě opravdu nerozřežou a neznásilní. Já si říkám jak jsem tupá. Zase jsem uvěřila tomu, že všichni na světě čekají až k nim přijede Dominika, aby ji mohli znásilnit a zabít.
Celý večer se snažili být co nejmilejší a nejhodnější, abych se u nich cítila dobře a nebála se. Nevím, jestli to bylo proto, že jsem platící zákazník. I když ještě druhý den jsem musela přidat trochu peněz, protože oni opravdu nic nemají a nemají jak si vydělat peníze. Nebo proto, že muslimové jsou extrémně pohostinní, mají to zakotvené ve své víře. A nebo proto, že to jsou jen a prostě hodní lidé.
Původní verze
Ráda cestuji sama. Nejraději do míst, o kterých jsem ani nevěděla, že existují. Třeba Tádžikistán. Můj přítel si z toho rád dělá srandu, že to je vymyšlená země a určitě jsem ten týden strávila někde v all inclusive hotelu v Chorvatsku, protože žádná země se tak divně jmenovat nemůže.
Před tím už jsem byla v zahraničí sama, ale nikdy mimo Evropu. Takže vystrašení od mých nejbližších, že mě tam určitě nějaký muslim znásilní a zavraždí, byla jistota, se kterou jsem počítala. Chtěla jsem vidět hlavně hory a nedotčenou přírodu, která mě tam měla čekat. Hned jsem se tedy vydala do Fanských hor. Cesta probíhá většinou sdílenými taxíky, prostě někomu řeknete, aby vás tam vzal. Jelikož jsem byla sama, neměla času nazbyt, tak i do hor jsem jela sama s řidičem. Zajímavá cesta plná otázek typu kolik mi je let, jestli mám manžela, přítele, kolik mám dětí.. Nemáš děti? Aha. Proč nemáš děti? Vždyť už máš na čase…. Že jsem moc hezká a že můžeme zastavit tady u toho krásného vodopádu mimo civilizaci, kde jsem posledních 15 km neviděla člověka.. No nic, pokud mě má zabít, tak mě zabije tak jako tak, proč to řešit, už se pravděpodobně nezachráním. Opravdu tam byl vodopád a nakonec to dopadlo tak, že mi pan řidič zastavil na meruňky, hezky se o mě postaral a já měla v hlavě jen teď tě zabije, aha teď ne tak teď atd…
Procházela jsem první vesničkou, kde mě pan řidič musel vysadit, protože už jsem nedokázala unést své myšlenky na vlastní smrt . Tak se tak procházím, každý mě zdraví, každý se na mě směje, každý chce vědět odkud jsem, zvou mě k sobě na čaj a jídlo. Četla jsem o Tádžické pohostinnosti, ale tohle jsem vůbec nečekala. Nakonec asi po 25 odmítnutích na čaj, jsem si řekla, že bych asi měla někomu udělat tu radost, aby mě pohostil a i když jsem zatím ušla asi tak 3 km, venku je zatraceně horko, na chvíli si někde odpočinout neuškodí. Zvali mě k sobě dva postarší pánové, jeden byl Tádžijec, druhý Rus. Dali mi čaj, kefír, chleba, nabízeli mi přespání, vodku, odvoz autem na cílovou stanici a nakonec mě objali a popřáli mi štěstí. Nějak se mi podařilo dostat se přes další vesničku a v před tou další mě potkali dva místní, kteří nutně trvali na tom, že mě musí odvézt autem do vesnice, protože je hrozné žárko a já mám extrémně těžký batoh. ( měli pravdu, napadla mě totiž dost chytrá věc ,a to, vzít si sebou k jídlu konzervy, s něčím lehčím by to byla ve 42 stupních nuda)
Dobře, tak jo, někde tam u vás tedy přespím, říkám si v duchu, protože tádžicky ani rusky samozřejmě nemluvím. Rovnou mě odvezli na ubytování. (aha tak proto na tom tak trvali). Ubytoval mě ten nejlaskavější člověk, kterého jsem zatím potkala. Ta dobrota z něj čišela. Byla jsem si na milion procent jistá, že tam jsem v bezpečí. Zaplatila jsem mu za jídlo, nocleh a průvodcovství na další den, protože tady se sama nemůžu přece potulovat, říkal asi. Souhlasila jsem. Královsky mě pohostil. Domácí strava je domácí strava a já si aspoň užiju cestu zpátky se všemi svými nakoupenými konzervami. Druhý den mě čekal výlet po druhých nejkrásnějších tádžických horách. Akorát jsem jela s jeho bratrem. Jestli existuje někdo laskavější než pan domácí, tak je to jeho bratr. Neskutečný člověk. Kdyby na mě útočil medvěd, on ho zastaví a ochrání mě. Určitě. Nějak jsme navázali pouto okamžitě. Výlet po horách sice dopadl nakonec tak, že mě naložil do auta a jeli jsme na návštěvu ke všem příbuzným v okolních vesnicích, kde pravděpodobně půl roku nebyl, přesto a možná právě díky tomu, to byl ten nejkrásnější zážitek. Tádžijci nespěchají. Proč taky. Do práce nechodí, o dobytek a jídlo se většinou starají ženy a tak když se jede za příbuznými na čaj, minimální doba návštěvy je asi tak 2 a půl hodiny. K tomu si to vynásobte třikrát, protože když ničemu nerozumíte a koukáte do zdi, čas plyne o dost pomaleji. Večer jsme měli spát u nějakých příbuzných, známých, bůhví. Dali jsme si tam oběd a já jako správná dcera, která jede s tatínkem po známých, jsem se zeptala , jestli můžu na chvíli ven. Jasně, běž, ale do 5 se musíš vrátit. A nemohla bych do 6? Ne nemohla, vylezou medvědi. Jo jasně.. Dobře no tak v 5.. Fanské hory jsou neskutečně nádherné. Opravdu. Jak musí vypadat Pamír si vůbec nedokážu představit.
Blíží se pátá hodina, říkám si, ty jo je ještě světlo a krásně, přijdu trochu dýl.. Sotva jsem si tu větu domyslela, slyším něco, co hodně přípomíná medvědí řev. Nebo si to aspoň myslím, nikdy jsem medvěda neviděla ani neslyšela. Beru nohy na ramena.
Přicházím zpět do vesnice, mám ukrutný problém najít správnou chýš, všechny vypadají stejně, vylezli psi, divocí psi, takoví ti, kteří na vás štěkají a chtějí vás zakousnout. Aha vůbec nevím co mám dělat, utíkat, neutíkat, místní vylezli z chatrček a koukají co se bude dít. Ustupuju před psem, nejsem pro tebe hrozba vážně ne a dost se bojím. Konečně vylezou kluci z té správně chýše a bežím dovnitř. Uf. Sabaka. Jo sabaka. Srdce mám až v krku. Jelikož jsme v muslimské domácnosti, muži a ženy žijí odděleně. Já asi z důvodu platícího hosta jsem v místnosti s muži. Dostáváme večeři, sedíme, popíjíme čaj, je ještě hodně brzo, venku je světlo, ale já už ven nesmím. Takže tam tak sedím, poslouchám, snažím se rozluštit o čem se baví a najednou mi přijde, jako by se dívali pořád na mě, jeden si vytáhl bič a nějak zvážněli. Ptám se na co to je? Mávne rukou.. Aha, říkám si. Tak jo, je to tady, znásílní mě a zbijou. Určitě. Jsem si jistá. Nonverbální komunikace je přece všude stejná. Nejsem s muži protože jsem host, ale protože si se mnou chtějí užít.
Ježiši, máma měla pravdu, co teď?
Jak bych mohla utéct? Je tu jen jeden východ. Když nepůjdu ven do té doby než si všimnou, že to vím, tak už se ven nikdy nedostanu. Dobře, jdu na to. Hele já ven, jdu jen ven, před dům, snažím se nějak říct, ukázat, pantomima mi nikdy nešla. Dobře, když se dostanu ven, znám cestu zpátky, můžu běžet, možná mě zabijou cestou psi nebo medvědi. No zkusím to. Je lepší když vás roztrhá medvěd, pes a nebo znásílní a rozřežou? Težko říct...
Dobře jsem venku, počkám co bude.. Kluci akorát vyšli ven, ucítili, že se jich bojím a snaží se mi nějak vysvětlit, že je všechno v pořádku a že ten bič je na toho koně tamhle, vidíš? Všichni se ode mě vzdalují, aby mi ukázali, že mě opravdu nerozřežou a neznásilní. Já si říkám jak jsem to tupá a že jsem zase uvěřila tomu, že všichni na světě čekají až k nim přijede Dominika, aby ji mohli znásilnit a zabít. Celý večer se snažili být co nejmilejší a nejhodnější, abych se u nich cítila dobře a nebála se. Nevím, jestli to bylo proto, že jsem platící zákazník a ještě druhý den jsem musela přidat trochu peněz, protože oni opravdu nic nemají a nemají jak si vydělat peníze a nebo proto, že muslimové jsou extrémně pohostinní, mají to zakotvené ve své víře a nebo že to jsou opravdu hodní lidé.
Svět je plný různorodých lidí. U někoho víte, že je laskavý, u někoho, že ten zrovna moc ne, ale je úplně jedno, jestli je to Tádžijec, Čech, muslim, křesťan nebo ateista. Lidi jsou všichni stejní.
