Nikdo ji nezval, a přesto přišla. Klepala na Vilminy dveře v průběhu života několikrát, ale ona ji vždy odehnala. Nechtěla si připouštět její blízkost, ztrácet s ní čas. Na chvíli se vždy schovala, aby Vilmě umožnila se vdát, vychovat děti, vést spokojený rodinný život, poznat duchovní svět a rozdávat se druhým a… zapomínat na sebe. To vše proto, aby mohla po čase zabušit s větší razancí a bez čekání na vyzvání vtrhla konečně do života celé Vilminy rodiny a už z něj neodešla. Stačil zlomený kotník, nepovedený epidurál a ereska se stala její nechtěnou součástí.
Tváří v tvář realitě se octla jednoho jarního dne, když jí doktor Vlček suše oznámil: „No jo, paní Svobodová, obavy se vyplnily, mám to tady černé na bílém – roztroušená skleróza s hlavními ložisky v krční páteři.“
Nemohla plakat, ale věděla, že je zle.
„Tak to Vám tedy děkuji, pane doktore, jaké vyhlídky mi dáváte?“
„Na vyhlídky se musíte zeptat křišťálové koule, já nejsem věštec, já jsem lékař.“
„To vidím, lékař, který diagnózy sděluje se stejnou samozřejmostí jako že venku dneska prší…“ myslí si, ale zmůže se jen na strohé: „Na shledanou.“
Nějaký čas žily v příměří, ale postupně se nezvaný host začal rozpínat a omezovat Vilmin životní prostor. Stále zužoval mantinely, v jejichž mezích se mohla pohybovat. Nejdříve s jednou berlí, pak se dvěma, cítila se unavená, ztrácela rovnováhu.
Musela přiznat sama sobě, že zvládne čím dál méně věcí a smířit se s tím, že si o pomoc bude muset říkat čím dál častěji. To pro ni bylo asi nejtěžší.
„Pamatuješ, tehdy před čtyřiceti lety v bazénu v Podolí, jak ses předklonila a najednou měla zamlženo před jedním okem? Vyklubal se z toho zánět očního nervu. A to byl můj předvoj… Na další varovné signály jsi nedbala, nešetřila se a teď po mně chceš, abych já šetřila tebe? Ale to už není možný. Kam jednou zaseknu drápek, tam už se nepustím,“ pošťuchoval vtíravý hlas eresky Vilmu.
„Dala jsem ti dost času na to, abys žila, jak chceš, teď budeš fungovat, jak já budu pískat.“
Rozpínala se plíživě, ale jistě. Pro Vilmu, ženu do té doby odolnou, samostatnou, soběstačnou, která se musela protlouci životem natruc své neempatické matce, to byla těžká zkouška. Byla si vědoma, že eresku ze svého života nevymaže, snažila se jí vymezit manévrovací prostor, ale věděla, že nevyhraje.
„Mě nepokoříš, potvoro!“ opakovala si pro dodání odhodlání. Nic jiného jí nezbývá. Ví, že bude hůř. A nebude to dlouho trvat. Brzy přijde na řadu vozík, pak polohovací postel, ze které už nevstane…
Vleže se čas dost vleče. Vilmě postupně docházelo, že svým samaritánstvím vpustila do života nejen světlo, ale i sebezničení. Na sebe si nedokázala udělat čas, hlavně že měla uklizeno, že se dalo jíst z podlahy, uvařeno, vyžehleno… Aby ji máma, tchyně či jiné vesnické slepice nepomluvily… Na rekapitulaci má teď času dost, zpytování ale ničemu nepomáhá.
Ereska se prostě nastěhovala do života všem – manželovi Láďovi, ze kterého se stal špatně fungující stroj, dcerám, které byly soběstačné a žily vlastní životy, nicméně se Vilmě snažily zpříjemnit její život mezi čtyřmi stěnami, aniž by se samy ničily. Obdivovaly ji za vše, co jim v životě dala, obdivují ji ještě více za to, jak to zvládá teď. Nemůže v postatě nic, ale musí být silná a hrát s kartami, které jí osud rozdal. Hlavní je nešvindlovat. Ačkoli protistrana nehraje fér, ona se nemůže vzdávat fair play hry a musí se rvát do poslední karty.
„Dokud mi funguje hlava, je to ještě dobrý.“ říká sobě i okolí…
„A nebo taky ne,“ napadá ji ve chvíli větší skepse. Nejhůře zvládá chvíle, kdy nad ní Láďa lamentuje, že si takhle svoje stáří nepředstavoval.
Před čtyřiceti lety si v chrámu Svatého Víta slíbili, že při sobě budou stát v dobrém i zlém, v bohatství i chudobě, nemoci i ve zdraví, dokud je Bůh nerozdělí. Ona při něm stála, když se po revoluci rozhodl podnikat, ani slovem mu nevyčetla, že prošustroval rodinné úspory ve chvíli, kdy se jeho projektové kanceláři nedařilo. Starala se o jeho umírající matku, ačkoli ta ji od začátku jejich vztahu nesnášela. A teď, když by on měl stát při ní a v době její nemoci jí vrátit dosavadní láskyplnou péči, nedokáže to. Neumí se popasovat s krutou realitou a smířit se s tím, že on už není středobodem jejího vesmíru.
„A ty si jako myslíš, že já jsem si ho takhle představovala? Že jsem si tu nemoc vybrala? Že mě baví tě jen komandovat a pořád prosit, že bych ve tři hodiny konečně ráda obědvala, že potřebuju naklepat peřinu?“ odpovídá mu vždycky, aniž by se dočkala smysluplné reakce z jeho strany. Nikdo si nedovede představit, jak to je pro ni těžké. Nechce nikoho obtěžovat, zároveň sama se ani nepodrbe na noze, neotočí se na bok, nevyčistí si zuby. Horko těžko se nají, pije radši z cyklistické láhve, aby se jí voda nevylila do postele.
„Já jsem se vlastně vrátila do kojeneckých let – mám pleny a piju z lahvičky,“ konstatuje napůl v žertu. Přitom je všem jasné, že je na tom o poznání hůř.
Musí se naučit s nezvaným hostem žít a přijmout, že poslední roky života stráví v žaláři postupující bezmoci, věčného doprošování a pláče. Nic jiného jí nezbývá – jí ani její rodině.
