"Jak se máte, ogaři? Asi dobře, když se usmíváte."Strejda Luba mluvil rychle a často vtipkoval.
"Je to jak z prdu kulička," řekl. Právě vyrobil nosnou konstrukci pro zahradní terasu. Ze železa pomocí svářečky. Stál a se zalíbením koukal na své dílo. Labužnicky si vychutnával pivo a usmíval se. Já s bratrem a tátou jsme stáli vedle něj a taky koukali. "Ještě vám pomůžu s tím betonem a dlažbou, ogaři. Potřebuju ale půjčit nějaké pracovní boty, ty moje jsem zapomněl doma." Když jsem mu přinesl své staré kopačky Botas, smál se: "No super, Marťo, to só boty jak na první ligu." Spokojeně si je obul a pobíhal v nich po zahradě, vozil písek a házel ho do míchačky.
Do betonu na terase pak se zalíbením obtiskl špunty: "Mám to ale maló nohu, že? Cítím se tak nějak sportovně a nad věcí, když chodím v kopačkách."
Sestra v nemocnici říká: "Jojo, Lubu tady mají všichni rádi, vtipkuje, i když má asi bolesti."
Stojíme s bratrem, tátou a mámou u postele, kde leží strejda Luba.
"Zdarec Evi a ogaři, rád Vás všechny vidím! Nebudu ležet jak lazar, mám tady super nový berle, půjdeme na balkon hned vedle." Bleskurychle si vezme berle a pouze s jednou nohou vyrazí po nemocniční chodbě a za chvíli zahne na balkón.
"Tož tady mám takové dobré výhled do zahrady, sedávám u tohoto stolu. Pojďte si sednót, než nám to nějaká baba zabere."
Strejda Luba sedí u stolu, berle opřené o zeď, jednu nohu pokrčenou, operovaný pahýl druhé nohy volně svěšený.
Je nad věcí, usmívá se na nás a z tváře si utírá slzu.
