 |
| Alan Pajer |
Jestli chcete řadu pravidel a psát podle nich, tak jste z literárního hlediska mrtvej. Jestli chcete psát bez znalosti pravidel, tak jste mrtvej taky. Protože literatura je umění. A stejně jako každé jiné umění, i literatura se dělá, v tomto případě tedy píše, srdcem.
Musíte do psaní dát svoji duši, psát citem, intuicí nebo pravou hemisférou, podle toho čeho Vám bylo dopřáno. Ale jakmile napíšete musíte zapojit rozum, logiku nebo pravou hemisféru a upravit to. A to na základě právě těch pravidel, na které během psaní, míněno tvorby, máte zapomenout. Snadné, že?
S literaturou se to má jako s moderním uměním. Každé dítě umí udělat barevné fleky a větší dítě zvládne i abstraktní obrazce, ale ne každé fleky nebo obrazce jsou umění.
Umění má totiž dar promlouvat k lidem. Ale nejprve musíte mít co říct, a pak musíte vědět jak to říct. Umělec, v našem případě spisovatel, musí znát základní pravidla, aby se mohl rozhodnout, zda je chce dodržet nebo v konkrétním případě porušit.
O flintě na zdi už nám Dana několikrát říkala. Třeba Shakespeare nebo Homér si mohli dovolit z ní nevystřelit a přesto je i po staletích čteme. Umíme jim to totiž odpustit nebo se dokonce domýšlíme, že to byl umělecký záměr. Ale běda, když se o totéž pokusí student literatury… Je to stejné, jako s tou věží. Postavit rovnou věž umí každý blbec. Ale jen umělec umí postavit šikmou věž. Tedy pokud vydrží stát dost dlouho, jako se to podařilo tomu démonovi v Pise.
