Je letní podvečer a slunce pomalu zapadá. Jeho paprsky se mi opírají do tváře a pomalu ztrácí sílu. Všechno na mě působí téměř magicky. Vím, že se děje něco mimořádného a že právě tohle místo bude už navždy v mém životě důležité.
Promítám si v myšlenkách svou cestu, jež vedla právě sem. Balím si tašku, pomalu a zcela bez přemýšení do ní dávám pár věcí. Tričko, kraťasy, základní hygienu, pohodlné boty, doklady. Vnitřně jsem podezřele klidná a zároveň napnutá. Vím, že musím odjet, ale nevím kam. Cestou k autu si ujasním směr svojí cesty. Pojedu na Karlovy Vary, ale zda dojedu až tam, to netuším. Míjím známá města a cítím, že nejsou to pravé. Potřebuji něco nového, kde nikoho neznám a nemám tam žádné vzpomínky.
Domov už mám dostatečně daleko a stojím před hezkým penzionem stojícím nad městečkem Loket. Našla jsem to správné místo. Rozhlížím se kolem a vidím jen vymetenou oblohu, slunce plné síly a krásně zelené lesy. S hlubokým nádechem a zvláštním pocitem radosti vykročím vstříc městu. Scházím po kamenném mostě do centra. Okolní domy si prohlížím do nejmenších detailů. Pozoruji dřevěné okenice, malá vstupní vrátka, rozkvetlé muškáty v oknech. Užívám si vůni letního vzduchu a hřející sluníčko.
Pomalým tempem dojdu až k hradu v centru města. Se zájmem poslouchám výklad průvodce. S upřímným zápalem prozrazuje historii hradu i širokého okolí. Stojím v nejvyšší věži a úzkým okénkem pozoruji přírodu. Zahlédnu něco, co vypadá jako malé letní divadlo. Po prohlídce hradu vedou moje kroky rovnou na místo, které jsem viděla z okna.
Usadím se na lavičku v samotném středu hlediště a moje myšlenky mi začnou přirozeně plynout. Postupně mi jde hlavou celý můj život. Abych mohla sedět na téhle lavičce a prožívat ten opojný pocit, že konečně dělám něco jenom sama pro sebe, musela jsem prožít několik let po boku muže, kterého vím, že teď musím opustit.
Ta slza, která mi teče po tváři, není plná smutku, obav, radosti či naděje. Ta slza spouští nový proud mého života.
