Můj dům, můj hrad - napsala Soňa Štroufová

Theodor Siersted

Mám to tu ráda, jezdím sem každé jaro. To tu je nejhezčí. Ve zdech salonu je sice stále ještě cítit seversky vlezlá zima umocněná těžkými dlouhými šedomodrými závěsy podél vysokých dvoukřídlých oken, ale venku to už hraje všemi barvami probouzejícího se jara.
Kolikrát jsme se tu, před majestátným krbem, tiskli s Henrikem k sobě v prvních dnech po našem příjezdu.
Byl to takový náš maják naděje. Že bude brzy teplo.
Při pohledu na knihovnu podél stěn si pokaždé vybavím, jak jsme se tu schovávaly se sestrou matce, když nás volala k večeři.
Těch knih, co tu je. Vlastně jsem je ani nikdy nespočítala.
A ty tmavě modré pohovky před knihovnami! Pokaždé si vzpomenu na Henrika. Jak tvrdošíjně trval zrovna na tomhle odstínu. Říkal, že tu chce mít alespoň kousek své Francie. Jak ho prý ta naše všudypřítomná červená deprimuje.
Když přejdu k oknům s výhledem přes park na jezero, pokaždé se koutkem oka podívám doprava. Čekají, přijdou sem, aby pochopili můj život, aby porozuměli mým rozhodnutím? Mají mě rádi?
Jsou tu! Tak rychle. Ještě jen uklidit noviny ze stolku a schovat z jejich dohledu popelníky plné nedopalků. Co by si o mně pomysleli?
Ještě poslední ohlédnutí, ať si to mí poddaní užijí. Je to můj zámek. Jsem jejich královna, královna Margrethe, královna dánská.
Vítej na Fredensborgu, můj lide!