Ale jak známo, čas všechny negativní zážitky obrousí a já jsem opět naskočil do dobrodružství. Koupil jsem manželce ke kulatým narozeninám wellnes pobyt na slevovém portálu.
V Polsku, poblíže Katovic v luxusním hotelu. A že si uděláme výlet a já ji tam dovezu autem.
Byl jsem připraven. Mapy v různých měřítkách byly vytištěny, cesta byla celkem jasná, a tak jsme radostně vyrazili.
Nechtěli jsme pospíchat, a tak jsme v pohodě posnídali a před polednem vyrazili do Náchoda, kde jsem objednal ubytování.
První zážitek na sebe nenechal dlouho čekat.
Dorazili jsme tam bez problémů a začali hledat penzion. Navigace nás vedla do směru na výpadovku, kde byla podle značek stavba na silnici a slepá ulice. No nic, zeptáme se u pumpy.
„Tam já to neznám,“ povídá pumpařka, „tam tím směrem je už konec světa, my chodíme na druhou stranu.“
„Ale vidíte tu značku, že za půl kilometru je silnice slepá, jak se tam dostanu jinak?“
„To já pane nevím,“ povídá paní a očividně se se mnou už nechce bavit.
„Jedeme,“ rozhodl jsem a vydali jsme se do slepé ulice.
Jaké bylo naše překvapení, když jsme po 300 metrech jízdy lesem potkali náš hledaný penzion. A byl pěkný. Čistý, paní majitelka byla příjemná. Krásně jsme se vyspali, ráno nám uvařila bohatou snídani a mohli jsme vyrazit na další cestu. Protože čas byl dobrý a podle mapy máme času spousty, rozhodli jsme se, že uděláme malou odbočku z přímé trasy a pojedeme se podívat do Nového Města nad Metují. To jsme ale neměli dělat, protože nás čekal další zážitek z cestování po vlastech českých. Město bylo uzavřené, asi něco opravovali v centru města a značení objížděk se asi někam ztratilo.
Jezdili jsme kolem města snad dvě hodiny, ale tu správnou výpadovku ne a ne najít.
Nakonec jsem se opět rozhodl pro řešení, které nemám moc rád, a vjeli jsme prostě do stavby. A světe div se, za 10 minut už jsme ujížděli směr Nysa a Opole. Překvapily nás poměrně slušné silnice v Polsku, a když jsme narazili konečně na dálnici, byli jsme v sedmém nebi.
Frčeli jsme jako králové, žádný velký provoz nebyl, až mi to začalo být podezřelé. Ale asi po padesáti kilometrech mi to začalo být jasné. Přijeli jsme k mýtné bráně. A po dalších padesáti k další. Nebylo to extra drahé, ale pro místní asi ano. Když jsem si to ale spočítal na kilometry a porovnal s naší roční známkou, tak jsem šel do vrtule. Opravdu drahé.
Za chvíli jsme byli v Katovicich a odtud už jsme museli zase po místních silnicích. Sunulo se to fakt pomalu, ale úniku nebylo. Byla asi odpolední špička a silnice byla přeplněná.
Když jsme ale opustili město, tak už to nebylo tak strašné. Jiná věc byla, že jak jsme se podle navigace blížili k cíli naší cesty – luxusnímu hotelu, tak jsme byli čím dál tím více v prostoru mezi poli. Ani ne lesy. Krajina byla široširá, rozparcelovaná na malá políčka, úplně jiná než u nás doma. Začali jsme se trochu obávat, kam to jedeme.
Mysleli jsme, že jedeme do luxusu, kde se necháme pár dní hýčkat. Ani počasí nám nepomohlo. Bylo sychravo, pod mrakem a sem tam sprchlo.
Krajina se neměnila, sem tam vesnice a jinak pole a pole. Už tam podle navigace brzy budeme. Z ničeho nic jsme vjeli na veliké prázdné parkoviště. Vypadalo to na první pohled jako při státním svátku před supermarketem. Ale na pohled druhý to bylo trochu lepší, protože na budově byl nápis jména hotelu, který jsme hledali.
Zvenku to hrozně nevypadalo. Pro jistotu jsme nechali zavazadla v autě a šli nejdříve jen s doklady zjistit situaci. Jaké bylo naše překvapení. Vstoupili jsme do opravdu na první pohled luxusní lobby, hudba tlumeně hrála a od recepčního pultu se na nás usmívala příjemná mladá žena.
Byli jsme jak u vytržení, kde jsme se najednou ocitli. Nakonec byl náš pobyt opravdu perfektní a já budu nucen opravit své přesvědčení o cestách na východ.
