„Prstále, se mnou!“, halekal Stamichman jeskyní, kde zrovna jeho Bětka ukládala skřítky do pelechu a přikrývala je.„Tak běž,“ pronesla Bětka trochu smutně, ale věděla, že aby byl Stamichman zítra čilý (jedou totiž na návštěvu k Rampušákovým do sousedních Orlických hor), musí s ním Prstála pustit.
Nosál, Ušál, Okál a Mlsál Prstálovi tuhle funkci záviděli. Počítat. Chtěli by to taky dělat, ale počítací krystal se uchytil zrovna na něm. Měli prostě pech. „Bětko, Bětko, kdy se vrátí?“ ptali se sborem, protože chtěli jít taky.
Chodit večer ven bylo totiž dobrodružství, které tihle čtyři Babušáci Prstálovi záviděli.
„Až se dopočítají,“ odpověděla. „A teď už spěte.“
Prstál mezitím zmizel za ohybem jeskyně.
„Přidal se ke Stamichmanovi a vyrazili večerní krajinou směr Králíky. Tamní starosta totiž Stamichmana poprosil, jestli by mu opět nespočítal ovečky. Že se prý v okolí zase pohybuje velký vlk, co má ty starostovy ovečky k večeři úplně nejradši.
Stamichman to rád slíbil, vždycky pak totiž mohl v místním hostinci vypít tolik piva, kolik jen hrdlo ráčilo. Ale taky věděl, že sám by ovečky nikdy nespočítal. Párkrát už to zkusil, ale znáte to, jak to s takovým počítáním oveček dopadá. Usnul. Vždycky. A podobně dopadl i s jinými Babušáky. Nikdy se konce nedopočítal.
Nosál si místo počítání stěžoval na zápach ovčích bobků, Mlsál se zatoulával do lesa na maliny, Okál sice oka nezamhouřil, ale zase počítal všechny ovce dvakrát. A vůbec nejhorší to bylo s Ušálem.
To bylo pořád: „Jejda, támhle se něco šustlo, tam je určitě ten vlk. Anebo Hejkal. Stamichmane prosím, zažeň ho! Já se hrozně bojím.“
No zkrátka samé vyrušování a početní výsledek nula.
Pan starosta už se začínal na Stamichmana trochu hněvat. Výsledky sčítání byly tak hrozné, že dokonce hrozil, že si na tu práci najme někoho jiného.
Jenže pak přišla řada na Prstála. A to byla trefa. Prstál, krom toho, že vždycky nahmatal, co bylo potřeba, byl také rozený matematik – počtář.
Pobíhal mezi ovcemi a Stamichman i na tu dálku viděl, jak mu prstíky kmitají a ovce se mění v počty a součty, součiny a množiny, které si ten Prstál ukládal do hlavy.
„Dvě stě třicet čtyři plus čtyřicet čtyři plus sedm,“ hlásil Prstál poctivě po spočítání všech starostových mýtin s ovečkami.
Stamichman odlomil kůru ze stromu, o který se opíral, a chtěl stamichštajnem vyrýt výsledek.
„Dvě stě třicet čtyři plus čtyřicet čtyři plus sedm,“ říká si Stamichman, drbe si hlavu a neví.
Neví, co napsat. Počty mu nikdy nešly.
Pomůžeš mu? A jestli je to pro tebe moc těžké, tak popros maminku nebo tatínka. Ale bacha.
Ať nechají mobily pěkně v kapsách.
„,Hmmm, slušný, stejně jako minule,“ řekl si Stamichman, když se dozvěděl výsledek. Starosta bude mít radost a já pivo, pomyslel si při zjištění, že se počet oveček po posledním sčítání nezmenšil.
A tak se také stalo: po dobré práci, dobrá odměna.
Prstálovi přistála na stole jahodová limonáda a Stamichmanovi jeho oblíbené pivo. Jedno.
Přesně tak, jak ukazoval Prstálův zdvižený palec.
