 |
| Foto: Autorka |
„Počkejte, ale pracuju ve slamu až dole pod kopcem.“
„Tam vás bude doprovázet možná tak Archanděl Michael,“ pobaveně zachrochtal argentinský taxikář a byl v prachu.
Koukala jsem na ten smeťák před sebou a říkala si: „Tak tady se ztrácejí iluze naivních dobrovolnic.“
Pak se můj pohled zatoulal dál, za hranici plechových chýší. Páni, to je nádhera. Jako by se samo slunce topilo v řece Paraná, byla všude.
Zlatavé šupiny, které tančily na vlnkách, oslňovaly. Básník by jistě dřepnul na nejbližší patník a napsal o tom úžasný sonet. Já jsem si nasadila sluneční brýle a valila do svého nového působiště.
Přijela jsem, abych pracovala s nezletilými matkami, které byly umístěné do ústavní péče coby oběti násilí. V residenci Residence El Sol našly dočasný domov, který se měl být přístavem naděje pro jejich bolavá těla i duše.
Nezávisle na věku a zdravotním stavu se tu ale každý den konaly řecko-římské zápasy. Holky se mydlily hlava nehlava. Na chvíli se zamyslíte a přistane vám na čele termoska na maté, to v lepším případě. Toť realita všedního dne.
Už dva dny po příjezdu jsem v duchu polemizovala nad tím, kdo je tu vlastně oběť...
V centru téhle grotesky byla chudinská čtvrť Anacleto Medina. Učarovala mě svým poetickým názvem. U něj ale veškerá romantika končí. Argentina sice skýtá mnoho krás, zde byste však selfie-tyče natěšených turistů hledali marně.
Místní se rádi vytahují, kolikrát byli okradeni. Scénář je vždy podobný. Projede kolem motorka se dvěma jezdci, jeden seskočí, zamává vám před obličejem pistolí nebo její maketou (rozdíl ale riskovat nikdo nebude) a obere vás o všechno, co u sebe máte, včetně dioptrických brýlí zastrčených v podprsence.
Navzdory statistikám se mi nikdy nepodařilo přispět vlastní zkušeností do početných historek o přepadeních. Asi se čorkaři báli, že by se se mnou nedomluvili. Místní si mé štěstí vysvětlovali tím, že se v této vyloučené oblasti všichni znají a mezinárodní dobrovolník je pod ochranou takzvané stařešiny...
Připravovat pro padlé dívky odpolední program bylo výzvou už jen proto, že úspěch výpravy závisel hlavně na tom, abychom se vrátily domů v plném počtu a bez újmy.
Večerní program pokračoval slibně, děti si hrály a já jsem se podivovala nad tím, že je po pobytu ve vodě okamžitě nevezeme na kožní do nejbližšího špitálu. Až v jednu chvíli naše ultra agresivní maminka, šestnáctiletá Dalila, řekla s úsměvem druhé mamině Daianě, že je bitch (za což nesu plně zodpovědnost já, protože se mě na překlad tohoto slova den předtím ptala a já jí všechny možné významy popsala s nadšením, že jeví zájem o anglický jazyk). Bohužel, Daiana měla velmi komplikovanou minulost, protože ji vlastní maminka od útlého věku nutila trávit čas se svými kamarády, co chodili na návštěvu dle rozpisu.
Jinak intelektuálně velmi vláčná Diana se rychle zorientovala v tématu i prostoru a skočila po Dalile jako hladová šelma. Přestože jsem se do té chvíle snažila mluvit pološeptem, aby nikdo z těch budoucích uprchlých vězňů a kšeftařů s drogami nepoznal, že jsem cizinka, musela jsem jednat.
Přiskočila jsem k děvčatům a snažila se je křikem dostat od sebe.
„Nechte se, uklidněte se, netrhej jí vlasy, nekousej.“ To nejsou, přátelé, žádné jednoduché větné konstrukce. Jde o gramatický útvar imperativ, který mi od začátku dělal problémy. Když si k tomu domyslíme silný neidentifikovatelný přízvuk… Jednoduše, že se tam ty dvě skalpovaly, nikoho neohromilo.
Avšak křik v jazyce příbuzném španělštině zastavil pohyb v celém areálu, včetně nemluvňat a místní fauny. Prasklo to.
Nezbývalo než čekat, kdy ke mně přiskočí ilegální imigrant z Bolívie a unese mě s vidinou výkupného.
Z kontemplace nad mým mizerným osudem mě vytrhla až Dalila, respektive její pouličním bojem vytrénovaná paže. Než jsem se vzpamatovala, letěla jsem do té žumpy i s ní. Náhlý šok mi zabránil zavřít pusu, a tak jsem nakonec dostala tu vzácnou příležitost pořádně se nalokat pramenité vody z paranského slumu Anacleto Medina.
Zanedlouho po incidentu nejedna matka i se svými káčátky chvátaly do místního špitálu se svrabem. Já jsem naštěstí opět byla tohoto výletu ušetřena. Přeci jen pod ochranou stařešiny pro mě bylo Anacleto Medina nejbezpečnějším místem na planetě Zemi.
A věřte nebo ne, pár měsíců na to i tím nejpoetičtějším...
