Lenka s Martinem jim už nějakou dobu u oběda vyprávěli jejich včerejší zážitek.
Lenka pracovala ve firmě necelých pět měsíců. Velmi krátce po nástupu Martina zaujala a ten ji začal balit.
S dosaženými metami ale nebyl zatím příliš spokojen.
Před třemi týdny spolu strávili po flámu noc ve vypůjčeném bytě. Když se ale Lenka po ulehnutí na lože ihned otočila k Martinovi zády a vzápětí usnula, netroufl si dát jí ani pusu na dobrou noc.
Od té chvíle proběhlo jen několik společných procházek, bez zjevného posunu kýženým směrem.
Minulý pátek Lenka odjela na víkend ke svým rodičům na Moravu. V neděli ráno už to Martin nevydržel a zavolal jí. Když mu vyprávěla, jak balí tašku na odpolední autobus, vlétla mu do hlavy spásná myšlenka. „Přijedu pro tebe.“
„Zbláznil ses! Vždyť to máš strašně daleko. Cesta sem trvá minimálně dvě hodiny.“
Nenechala se ale příliš dlouho přemlouvat a odpoledne už Martin parkoval před jejím domem.
Když spolu po nějaké době vjížděli do Prahy, nadhodil Martin připravenou otázku, co s načatým večerem.
O pár minut později už spolu stáli v multikině a kupovali lístky na lákavý romantický film.
„Ještě máme docela dost času. Zajdeme si něco sníst?“ navrhl Martin a vydali se k blízké restauraci.
Při příjemném povídání najednou kouknul na hodinky.
„Ty jo, za šest minut nám to začíná.“ Spěšně zaplatili večeři a vypálili ke kinu.
U vstupu jim zkontrolovali lístky a nasměrovali je k sálu číslo čtyři.
Když vcházeli dovnitř, v sále už bylo zhasnuto a promítání bylo v plném proudu. Nejdřív si mysleli, že začaly jenom reklamy. Po pár minutách jim ale došlo, že tak dlouhou reklamu by nikdo neplatil.
Na plátně právě probíhala scéna s ženou, vedoucí na vodítku muže, který měl navíc nasazený psí košík přes obličej. To je poněkud překvapilo. Příliš jim to nezapadalo do vybrané romantické komedie. Následující scéna kopulujících psíků Lenku vyburcovala do akce.
„Asi jsme ve špatném sále. Pojď pryč!“
„Myslíš?“ zašeptal Martin a nenápadně vyndal mobil, aby posvítil na lístky.
„Hele, sál číslo čtyři. Jsme ve čtyřce, ne? Jsme tedy správně.“
„Ale jak to, že není reklama? A hrají tu tyhle podivnosti, když jdeme na úplně něco jiného?!“ přemítala Lenka.
„Ukaž,“ vytrhla mu nakonec lístky a jala se sama přijít záhadě na kloub. Po důkladnějším ohledání kápla na zádrhel.
„Jsme ve správném sále, ale o hodinu dřív. Podívej!“ ukazovala Martinovi čas na lístcích a na mobilu.
Vzápětí oba s vykuleným zrakem sledovali na plátně ženské zuby držící lesklý chuchvalec pubického ochlupení.
„Pojď pryč,“ zaúpěla Lenka naléhavěji.
„Počkej chvíli,“ sykl Martin a chytil Lenku za ruku. Film se mu začínal líbit.
„Jestli má náš film začínat za hodinu, tak tohle už musí brzy končit,“ dodal smířlivěji.
„Musíme se podívat, jak se tohle veledílo jmenovalo,“ usmívala se později Lenka, když konečně vycházeli ze sálu.
„Postel,“ zapíchl Martin prst do programu na zdi. „Jmenuje se to Postel. Tohle až budeme někomu vyprávět…“
A oba se bláznivě rozesmáli.
