,,Proč to všechno dělám?“
No, asi to zní divně při tom všem jezdit do hospicu, ale mně to dobíjí. Je mi dobře, když pomáhám a jsem obklopena lidmi, kteří už vědí své a prostě jsou.
Teď jsem unavená životem, už nejsem zkrátka žádná ,,ranní rosa“.
Venku svítí slunce. Pekařskou ulicí projíždějí cinkající ,,šaliny“, nervózní řidiči aut, cyklisté, procházejí chodci, často pacienti nemocnice u sv. Anny, nebo jiných zdravotnických zařízení v okolí.
Pravidelně sem přicházejí ženy, které se chtějí pokochat krásou, vyzkoušet si něco hezkého na sebe, udělat si jen tak radost koupí dárku a zapomenout, odkud nebo kam jdou pro své ortely. Jsou všechny krásné, inspirativní a hlavně má každá svůj, opravdu svůj příběh.
,,Mohu si vyzkoušet ten kousek z výlohy?“ Drobná žena s andělským úsměvem ukazuje na košili zbarvenou nebesky modrým pastelem. Povídáme si ovšem možném, zkoušíme, je nám dobře.
,,Já si to ještě promyslím, poradím se s manželem, přijdu nebo zavolám,“ loučí se. Druhý den volá, že rezervaci ruší. Další den volá, že rezervace platí. Smějeme se obě, že jsme správné ženy, nevíme, co chceme a nedáme pokoj, dokud to nedostaneme.
Dopoledne následujícího dne přichází manžel moji milé zákaznice, sympaťák v klobouku. Při našem povídání o práci, cestování, lidech, stáří, nemocech, o naději, úspěších, prostě o životě. Při tomto našem klábosení zjišťuji, že je to uznávaný loutkoherec. Celý září, když mluví o své práci. Mám nápad: ,,Můžete vystoupit pro klienty hospice a chráněného bydlení v Rajhradě?“
Často na ně myslím, už za nimi nemůžu jezdit tak pravidelně, chybí mi. Bez zaváhání odpověděl ,, Ano, mohu.“ Teď pro změnu zářím já. Při odchodu mi podává svoji knihu Pouť za lipovou Thálií, Josef Borek. ,,Tu vám posílá moje žena.“
Stojím jako opařená a po chvilce váhání vybíhám za ním. Vidím ho, míří na zastávku tramvaje, dokonce jsem zapomněla zamknout obchůdek.
Vyhrknu: ,,Můžete mi, prosím, knihu podepsat? Napsal byste mi i věnování.“
,,Víte jak mi bylo, moje první, osobní věnování do knihy. Byla jsem šťastná jako malé dítě. Knihu jsem přečetla hned v sobotu, seděla jsem na zahradě, hladily mě paprsky slunce, hltala jsem každé slovo životního příběhu plného lásky a pokory. Těším se na jeho vystoupení čím dál víc.
Začínám s přípravou, jsem ve svém živlu.
Následující dny a týdny jsem organizovala, telefonovala, zjišťovala, domlouvala a spojovala lidi, aby se mohli setkat, něco si předat, sdílet radost: To přece dává smysl, ne?
Nastal den ,,D“.
Byla jsem nervózní, zda vše klapne, bude připraveno tak, jak jsme se domluvili. Vystoupení se odehrává v krásné společenské místnosti, přicházejí klienti, pečovatelé, dobrovolníci , zaměstnanci. Můžeme začít.
Pan Borek upřesní: ,,Nejde o klasický příběh loutkového divadla, ale o hudební vystoupení s mými mistry ve hře na kytaru a klavír.“
Pouští hudbu, mistři hrají. Díky jeho umění loutkoherce, hrají klasické i moderní skladby z celého světa. Na závěr si všichni zazpíváme Škoda lásky.
Vidím slzy dojetí na obou stranách. Od klientů chráněného bydlení dostává dárky, které sami vyrobili, radost je vzájemná.
Při zpáteční cestě se mi v autě svěří: ,,Tak srdečné a milé setkání jsem nezažil , ani na světových turné.“
Jsme plná dojmů, na cestě domů zastavuji a v klidu vše prožívám znovu.
Je tak krásné dávat a zároveň dostávat.
Předchozí verze:
Je konec července. V malebném obchůdku na Pekařské ulici jsem na brigádě: nemám zaměstnání, jen hodně práce. Prodávám tu oblečení a také občas chodím pomáhat jako dobrovolnice do hospicu, přestože doma se starám o tatínka. Většina lidí to nechápe.
„Proč to všechno dělá? Jak to, že Jana najednou už nemůže? Jejda, ona je unavená?“
Jenže já už také nejsem žádná „ranní rosa“, co vydrží spát čtyři hodiny denně, chodit na dvanáct hodin do práce a zároveň se starat o nemocného člena rodiny – a občas se i tělo ozve, ale to je jiný příběh...
Svítí slunce, Pekařskou projíždějí cinkající „šaliny“, nervózní řidiči aut, cyklisté, procházejí chodci, často pacienti nemocnice u sv. Anny, nebo jiných zdravotnických zařízení v okolí.
Pravidelně přicházejí ženy, které se chtějí pokochat něčím krásným, vyzkoušet si něco hezkého na sebe, udělat si jen tak radost koupí dárku, zapomenout odkud nebo kam jdou pro své ortely. Jsou všechny krásné, inspirativní a hlavně má každá svůj osobní příběh.
„Mohu si vyzkoušet ten kousek z výlohy?“ ptá se žena s andělským úsměvem a ukazuje na pastelově zbarvenou košili příjemného materiálu. Povídáme si o všem možném, zkoušíme a je nám dobře.
„Já si to ještě promyslím, poradím se s manželem a přijdu nebo zavolám“, slibuje.
Následující den volá, že rezervaci ruší. Další den volá, že rezervace platí. Smějeme se obě v telefonu, že jsme správné ženy - nevíme, co chceme a nedáme pokoj, dokud to nedostaneme. Už vím, že ta příjemná paní se také jmenuje Jana.
Den na to přichází do obchodu její manžel. Z příjemného rozhovoru zjišťuji, že je to uznávaný loutkoherec. Doslova září, když mluví o své práci. Při odchodu mi dává knihu.
„Tu vám posílá moje žena,“ říká. Pouť za lipovou Thálií – autor Josef Borek.
Po chvilce váhání za ním vybíhám k tramvaji, dokonce jsem zapomněla zamknout i obchůdek. „Můžete mi tam napsal věnování?“ S úsměvem mi knihu podepsal. Víte, jak mi bylo? Moje první, osobní věnování do knihy. Byla jsem šťastná jako malé dítě. A pak přišel nápad.
„Nemohl byste přijít zahrát klientům rajhradského hospicu? Víte, já totiž kromě prodávání halenek pracuju taky jako dobrovolnice. I když nechodím do hospicu tak často jako dřív, často na své klienty myslím.
Řekl bez váhání ano.A já byla následující dny a týdny ve svém živlu. Telefonovala jsem, vyjednávala termín, organizovala setkání a spojovala lidi, aby se mohli setkat, něco si předat, sdílet radost: To přece dává smysl, ne?
Nastal Den „D“. Byla jsem nervózní, zda vše klapne a bude připraveno tak, jak jsme se domluvili.
Do společenské místnosti přicházejí jak klienti domácí, tak pečovatelé, dobrovolníci a zaměstnanci s klienty hospice. Můžeme začít. „Nejde o klasický příběh loutkového divadla, ale o hudební vystoupení s mými mistry ve hře na kytaru a klavír.,“ říká pan Borek, pouští hudbu a mistři hrají, díky jeho umění loutkoherce, skvělé klasické, světové skladby. Na závěr si společně i zazpíváme. Všichni se radují a já vidím i slzy dojetí. „Tak srdečné setkání jsem dlouho nezažil, ani na světových turné,“ říká, když se loučíme a navzájem si děkujeme.
S jeho knihou jsem pak strávila celou sobotu. Seděla jsem na zahradě, svítilo sluníčko stejně hřejivě jako tenkrát na Pekařské a já hltala každé slovo životního příběhu plného lásky a pokory.
Je tak krásné dávat a zároveň dostávat.
Původní verze
Je konec července 2016, jsem v malebném obchůdku na ul. Pekařská v Brně. Jsem na brigádě, nemám zaměstnání, jen hodně práce. Jako pečující o osobu blízkou se cítím vyloučená, většina lidí to bere jako něco divného, že už nespíte 4 hodiny denně, nechodíte na 12 hodin do práce a zároveň se nestaráte o tatínka. Jak to, že Jana najednou už nemůže, jejda, ona je unavená? Když jsem nemocná, nemám na nic nárok, tak jsem raději zdravá:))) Jenže já už také nejsem žádná „ranní rosa“ a občas se tělo ozve, ale to je jiný příběh.
Svítí slunce, ulicí Pekařskou projíždějí cinkající „šaliny“, nervózní řidiči aut, cyklisté, procházejí chodci, často pacienti nemocnice u sv.Anny, nebo jiných zdravotnických zařízení v okolí.
Pravidelně přicházejí ženy, které chtějí krásu, pokochat se, vyzkoušet si něco hezkého na sebe, udělat si jen tak radost koupí dárku, zapomenout odkud nebo kam jdou pro své ortely. Jsou všechny krásné, inspirativní a hlavně má každá svůj, opravdu svůj příběh.
Najednou vejde drobná žena s andělským úsměvem a přeje si vyzkoušet jeden kousek z výlohy, krásnou pastelově zbarvenou košili příjemného materiálu. Povídáme si o všem možném, zkoušíme, je nám dobře. Loučíme se s tím, že si nákup promyslí, poradí se s manželem a přijde nebo zavolá. Následující den volá, že rezervaci ruší, další den volá, že rezervace platí, nasmály jsem se obě v telefonu, že jsme správné ženy, nevíme, co chceme a nedáme pokoj, dokud to nedostaneme.
Ve středu 3.8.2016, přišel manžel mojí milé zákaznice, příjemně jsme si povídali a povídali jsme si o všem možném, o jeho práci, cestách, zajímavých lidech, životě, přišla řeč na nemoci, stáří, povídali jsme si o tom, že pečuji o tatínka, že chodím jako dobrovolnice do hospice, že sice nechodím už tak často, protože nemám z čeho žít a musím někde vydělávat peníze, ale že je mi tam dobře, protože jsou tam skvělí lidé. A mluvíme a mluvíme a mluvíme, když se dozvím, že je to uznávaný loutkoherec, milující svou práci, své hraní, zářící pohodou, mám nápad. Zeptala jsem se, zda by mohl vystoupit pro klienty hospice Rajhrad (Dům léčby bolesti s hospicem sv. Josefa) a Chráněného bydlení sv. Luisy. Já na ně všechny totiž často myslím, i když tam fyzicky docházím už velmi málo.
Řekl ano, ještě jsme se domluvili, že nejdříve zjistím u koordinátorky dobrovolníků hospice Márii – Maji Durkáčové a u aktivizační pracovnice Chráněného bydlení Aleny Babáčkové, zda bude o takové vystoupení zájem.
Při odchodu mi dal knihu, poslala mi ji jeho žena paní Jana Borková. Kniha se jmenuje Pouť za lipovou Thálií – Josef Borek. Poděkovala jsem a stála jako opařená, tušila jsem, že ten pán bude asi moc šikovný pán. Po chvilce přemýšlení jsem vyběhla z obchodu a utíkala za ním, naštěstí šel na nejbližší zastávku, zapomněla jsem i zamknout obchůdek. Poprosila jsem ho o podpis do knihy, napsal mi tam i věnování. Víte, jak mi bylo, moje první, osobní věnování do knihy. Byla jsem šťastná jak malé dítě. Knihu jsem přečetla následující sobotu , seděla jsem na zahradě, svítilo sluníčko a já hltala každé slovo z jeho knihy. Je o jeho životě, dětství, rodičích, práci, láskách, rodině, cestování, úspěších. To je životní příběh, tolik lásky a pokory.
Zpět k navrhovanému vystoupení. Co myslíte? Byl zájem. Byla jsem ve svém živlu, telefonovat, zjišťovat, domlouvat, spojovat lidi, aby se mohli setkat, něco si předat, sdílet radost, to přece dává smysl, ne?
Následující dny a týdny proběhlo několik telefonátů. Vyjednávání termínu, aby vyhovoval klientům, zaměstnancům a samozřejmě panu Borkovi, já za sebe byla rozhodnuta, že se prostě přizpůsobím, protože to udělat chci. Panu Borkovi jsem nabídla odvoz na „místu činu“ a zpět domů.
Pan Borek vystupuje 3x týdně na Karlově mostě, takže padá úterý, čtvrtek a sobota.
Termín jsem domlouvala s paní Lenkou Salajkovou, vedoucí Chráněného bydlení sv. Luisy.
Vybrali jsme středu 12.10.2016, některým klientům vyhovují dopolední hodiny, některým odpolední, konečný verdikt středa 12.10.2016 v 15.00. Vytvořila jsem letáček. Všichni se moc těší a klienti chráněného bydlení si připravili svůj letáček. Vau, je to paráda.
Den „D“ nastal. Byla jsem nervózní, zda vše klapne, bude připraveno, tak, jak jsme se domluvili.
Všichni byli milí, přivítání v Chráněném bydlení, bylo skvělé, paní Alena provedla pana Borka budovou, ukázala mu jak klienti žijí, co vše mají k dispozici, jak tráví čas, čemu se věnují. Líbilo se mu to.
Vystoupení se odehrávalo v krásné společenské místnosti, kam přicházejí jak klienti domácí, tak pečovatelé, dobrovolníci a zaměstnanci s klienty hospice. Můžeme začít. Pan Borek upřesní, že se nejedná o klasický příběh loutkové divadlo, ale o hudební vystoupení s jeho mistry ve hře na kytaru a klavír. Pouští hudbu a mistři hrají díky jeho umění skvělé klasické, světové skladby, na závěr si všichni zazpíváme Škoda lásky, vidím slzy dojetí. Klienti, hlavně klienty hovoří s panem Borkem, všichni se usmívají a září novým zážitkem. Vedoucí Chráněného bydlení i ostatní děkují panu Borkovi a předávají drobné dárky, které sami klienti vytvořili, má radost, všichni mají radost.
Když vezu pana Borka domů, říká, že to pro něj byl silnější zážitek a milé setkání, snad srdečnější než na světových turné, a že jich po celém světe absolvoval spoustu. S Majou a její sestrou jsme zašly na kávu, to byl tak nádherný den, den dobrovolnice.
Je tak krásné dávat a zároveň dostávat.
