Duchové neexistují. To ví přece každý. Tedy až do chvíle, než jednoho potká. Jako já, minulé léto v Norsku.Cesta je vždycky hrozně dlouhá. Takže jen co usednu v autě do sedadla, vytáhnu všechny své sladkosti a začnu je pořádat. Můj brácha se mě snaží uprosit, ať mu nějaký dám. Má smůlu, nic nedostane, neměl mě ráno tahat za vlasy. „Ale Tončo, poděl se přece, vždyť toho máš spoustu,“ hubuje mě máma, „nebo se aspoň tim sladkym tak necpi, udělá se ti špatně a celý zbytek cesty prosedíš s hlavou v pytlíku.“
Máma ničemu nerozumí, říkám si, a sypu do pusy čtyři kyselé žížalky najednou. Pak se mi udělá špatně a celý zbytek cesty prosedím s hlavou v pytlíku.
Konečně dojedeme do Nykvågu, malé vesničky na pobřeží, kde máme po nějakých příbuzných domek. Je to na nic, protože tu fouká studenej vítr, není tu televize a nikdo mýho věku, s kým bych si mohla hrát. Vlastně tu je Jørgen, ale to je kluk, takže se nepočítá. Ale když se na to zpětně podívám, tak to všechno byla vlastně jeho vina. Po prvních pár dnech zabydlovaní rodičům konečně dojde, že už mi je devět a zvládnu se o sebe postarat sama. A tak mi dovolí hrát si na zahradě za domem bez soustavného dohledu. Ne, že by to byla nějaká výhra. Pořád tu je strašná nuda, ale aspoň mě chvíli neotravuje brácha, co si chce hrát na letadla. Zrovna když dospěju k rozhodnutí, že si v dřevníku postavím bunkr, objeví se Jørgen.
Je o dva měsíce starší než já, takže si myslí, že mi může říkat, co mám dělat, ale to je samozřejmě blbost. Jednak proto, že mu moc dobře nerozumím, i když se od minula moje norština celkem zlepšila, a zadruhé si nenechám poroučet od někoho, kdo považuje dloubání v nose za zábavu.
Tudíž když mi začne s pomocí mávání rukou vyprávět o nějaké úžasné zátoce hned za vesnicí, kde prý straší, tak ho neposlouchám. Neposlouchám ho ani tehdy, když popisuje cestu, jak se do zátoky dostat (za zatáčkou silnice doprava a pak od skaliska po kamenech dolů). A ve chvíli, kdy se mi začne vysmívat, že jsem srab a že holky nemaj kousek odvahy v těle, ho ujistím, že nepolezu do nějaké pochybné zátoky jenom pro to, abych něco dokazovala klukovi s nudlí u nosu. Nebo něco na ten způsob, nejsem si jistá, jak se řekne norsky nudle.
A tak když se večer o dva dny později nenápadně plížím s baterkou v ruce z domu, zatímco brácha spí v posteli a rodiče jsou vedle u sousedů na dospěláckých řečech, v hlavě si opakuju, že to nedělám kvůli Jørgenovi. Dělám to proto, že tu je nuda. A že jsem možná trošku zvědavá, jestli tajemná zátoka opravdu existuje. Dostat se na konec vesnice netrvá moc dlouho, vzhledem k tomu, že celý Nykvåg je dlouhý asi 20 domů. U poslední budovy trochu zaváhám, ale pak si představím, jak se bude Jørgen tvářit, až mu zítra řeknu, že jsem v noci došla do tý jeho zátoky. Ne že bych teda jako chtěla na Jørgena udělat dojem. No dobře, možná trochu jo, ale jenom malinko.
Hned za zatáčkou se zvedá proti zatažené obloze skalisko a já s pomocí slabého světla svítilny hledám cestu po kamenech dolů. Sestoupím první stupínek, když od moře zavane studený vítr. Smrdí solí, rybinou a ještě něčím, co nedokážu pojmenovat. Na rukách mi naskočí husí kůže. Stojí ohromení Jørgena opravdu za to?! „Nebuď husa, Tončo, čeho se bojíš? Duchové neexistují, to ví přece každý,“ zabrblám si pro sebe a pokračuju po kamenech dolů.
A pak to uslyším. Smích. Ale ne takový, jaký znám. Ne takový, jakým se směje brácha, když ho polechtáte na břiše. Nebo máma, když má táta nějakou chytrou poznámku. Ne, z tohohle smíchu vám ztuhne krev v žilách. V něm není nic přátelského. Trhaný smích, skoro jakoby ani nebyl lidský. Hrůza mě polila od hlavy až k patě. Cuknutím se zastavím uprostřed kroku. A pak ticho. Třeštím oči do tmy, ale nic nevidím, světlo baterky dosahuje jen na pár kamenů kolem mě. Moje třesoucí ruka držící svítilnu roztančuje jejich kamenné stíny. Druhou si tisknu na ústa, abych nevykřikla a nedala duchům o sobě vědět. Jistě že to jsou duchové, žádný člověk se takhle přece nesměje. Hloupej Jørgen a jeho tajemná zátoka.
Pomalu se mi uklidňuje dech, když tu náhle smích vyštěkne nanovo. Tentokrát nezabráním vyjeknutí a baterka mi vypadne z ruky. Skutálí se dolů a pak zapadne někam mimo můj dohled, jen aby osvítila velikánský stín, který se škubavě otřásá. To je poslední kapka. Tmou se drápu po kamenech zpátky nahoru. Bez dechu se vyškrábu zpět na silnici a utíkám směrem k světlům lamp vesničky. Přímo do náruče mámy, která zrovna odemyká dveře našeho domku.
Následující ráno jen sedím a přikyvuji hlavou na řeči rodičů jako „Tončo, cos to vyváděla, vždyť už jsi přece veliká a rozumná holka.“ „Odteď radši nechoď nikam sama.“ A samozřejmě: „Co se stalo s tátovou baterkou?“ V denním světle mi včerejší noc přijde skoro jako sen, nebýt odřených kolen a ztracené svítilny.
Po obědě se procházím po zahradě a přemýšlím, jestli duchové opravdu existují, když zpoza plotu vykoukne Jørgen.
Dřív, než otevře pusu s nějakou chytrou poznámkou, na něj vyjedu: „Tak jsem šla včera do tý tvojí hloupý zátoky…“ a s drobným uspokojením pozoruji překvapení v jeho očích, „ a co tam na mě čekalo? Strašidlo!“ Jeho překvapený výraz se mžikem zkroutí do posměšného úšklebku: „Ty hloupá, strašidla přece neexistují. Však jsem říkal, že jsou holky bačkory.“
Já a bačkora? Vztekem nafouknu tváře a zamračím se na Jørgena. „Tak se tam pojď podívat se mnou, když seš tak chytrej!“ V mžiku lituju svých slov, protože se tam přeci jen nechci vracet, i když je slunce na obloze. Ale škoda již byla napáchána a svoje slova zpátky nevezmu. Ne kvůli nějakýmu hloupýmu klukovi.
Ten se jen zachechtá a vyrazí směr zatáčka. Mně tak nezbývá, než vyběhnout za ním. Rodiče, vida, že jdu s místním, mě nechají jít. Ke skalisku se dostaneme hnedka a sestup po kamenech je za světla mnohem jednodušší. Jørgen si dokonce pohvizduje, když sestoupí na oblázkovou plážičku s velkými kameny.
„No vidíš strašpytle, žádní duchové.“ posmívá se mi a opře se o jeden z kamenů. Jen na něj vrhnu nasupený pohled, ale přeci jen se mi trochu uleví, že tu nic strašidelného není. Pak se mi do nosu vloudí divný pach. Stejný jako včera, uvědomím si, jen silnější. Čím víc se na něj soustředím, tím víc mi ucpává nosní díry. Hutný, podivně nasládlý, až se mi začíná motat hlava. „Cejtíš to taky?“ otočím se s otázkou, ale Jørgen mě vůbec nevnímá. Je bílý jak stěna a s otevřenou pusou kouká na kámen, který se mu začal hýbat pod rukama. Ucouvne o krok dozadu, kde ale leží nějaká síť nebo co, zakopne o ní a v posledním pokusu o udržení rovnováhy mě chytne za rukáv. Proč jsou kluci tak těžký?, kmitne mi hlavou, než se oba zřítíme na zem. Ten puch už mi přijde skoro nezvladatelný, načež se ozve temné zabručení. Stačí jeden pohled do vyděšeného páru očí naproti mým, abych věděla, že si to nevymýšlím. Vyškrábáme se co nejrychleji na nohy a já už podruhé během dvou dnů šplhám jako šílená po kamenech na silnici.
Když udýchaní a odření doběhneme k našemu domku, rodičům stačí jeden pohled a zakážou mně vídat se s Jørgenem po zbytek léta. K strašidelné zátoce se už nikdy nepřiblížím.
K strašidelné zátoce jsem se přiblížila. Přesně o rok později. Byli jsme tu zase s rodinou a mně, protože už mi bylo přece 10 let, bylo povoleno se pohybovat bez dozoru. Jørgena jsem viděla den po příjezdu. Během roku vytáhl, takže byl skoro o půl hlavy vyšší než já. Vesele mě pozdravil, jako by se minulé léto, kdy jsme jen tak tak unikli hrůzné smrti, nikdy nestalo a zeptal se mě, jestli nechci na procházku. Protože v domku pořád nebyla televize a nic lepšího na programu nebylo, souhlasila jsem. Asi jsem měla čekat, že mě zavede rovnou do oné zátoky. Vypadala pořád stejně, jako v mých vzpomínkách, jen … nebyl tady ještě jeden velký kámen? A jsou tady mezi oblázky kosti?? Jørgen si všimnul mého zděšeného pohledu a dobrácky mě poplácal po zádech: „Víš Tončo, ta záhada mi nedala spát, tak jsem se sem po nějaké době vydal s mým tátou. Nekonalo se žádné strašidlo, jenom hodně zapáchající mršina. Byl to jeden z tuleňů, kteří se občas objevují tady u pobřeží. Tu noc, co jsi sem šla, se asi zamotal do rybářské sítě a vyplavil se tady na pláž, a protože se nedokázal vymotat, tak tu zdechnul.“
Chvíli na něj koukám a pak se začnu smát. Žádní duchové neexistují, jenom mrtví tuleni. Ze zátoky pak odcházíme v dobré náladě a já si říkám, že to letošní léto možná nebude až tak špatný.
