Děti si pod svahem v aleji postavily sněhuláka. Pět zim už na Vánoce pořádně nechumelilo. O to více se z nadílky radovaly. Tři obrkoule navršily na sebe. Na hlavu daly pekáček, místo nosu mrkev. Pusa se smála zuby z klacíků.Oči z uhlíků mrkaly na svět a nestačily se divit. Všechno kolem se sněhulákovi líbilo. Nejvíce si užíval pozornosti dětí. Jiřík s Maruškou každý den přišli a poopravili nedostatky na jeho kabátě. Slyšel, jak si povídají o všem možném, dokonce teď v zimě se těšili na léto a na prázdniny. To musí být teprve nádhera, myslel si. Jen matně tušil, jaký je úděl sněhuláků; snad roztát k vlastním nohám?!
Proměnit se v kaluž vody a zavlažit zem? Ne, to nedovolím. Budu se tak dlouho ve stínu stromů schovávat před sluníčkem, až se dočkám léta, usmyslel si.
Brzy však litoval svého úmyslu. Sníh zmizel jak mávnutím kouzelného proutku. Ostatní sněhuláci spořádaně roztáli a už se neukázali. Děti k němu dávno přestaly chodit. Byl sám, jen s velikou starostí, jak přežít každý další den. Ubývalo ho, už se necítil zdravý a krásný. Zarputile se však držel dál svého plánu.
„Kde se tady vzal tenhle strašák, proč už dávno nezmizel?!“, musel poslouchat od kolemjdoucích. Největší potupou hrozila zvednutá psí nožička
u jeho pat. Byl totiž konec května a sněhulák se do ulic už vůbec nehodil. Zhrzený a smutný se jednoho rána vzdal neuskutečnitelného snu a dobrovolně roztál.
Poučení: Je dobré žít v sounáležitosti s přírodními cykly. Usmyslet si a chtít poručit větru a dešti, přináší nepohodu a osobní zklamání.
