„Čaaau, moc ti to dneska sluší!“ volá na mě Silva už od dveří kavárny. „Ale prosím tě, spala jsem asi čtyři hodiny. Ani nevíš, jak ráda tě vidím,“ odpovídám a vrhám se jí kolem krku.
„Já tebe taky. Už je to pěkně dlouho, co jsme si takhle spolu vyrazily jen tak na kafíčko, co?“
„No jo, ty máš zkouškový, já jsem pořád v práci, nebo řeším Petrovy průsery na učňáku, do toho úkoly s Alicí, po večerech musím vařit, prát a uklízet… No to víš, náhradní matka se vším všudy,“ postesknu si kamarádce.
Je jediná, kdo mě respektuje, i když to nikdy nemůže úplně pochopit. Dělá pro mě nejvíc tím, že mě kdykoli vyslechne a nesoudí. Nesnaží se mi radit v něčem, co sama nezažila, jako se o to pokouší kdejaký chytrolín z okolí.
„Já teď bojuju se statistikou, docentka Baštová mě minule tak rozhodila u ústní části, že se ve čtvrtek chystám na druhý pokus. Ale to není tak důležitý. Co ty – co ten brácha zase vyvádí?“ ptá se mě Silva zúčastněně.
„Myslí si, že když mu je osmnáct, může si dovolit všechno. Teď se třeba vsadil se spolužákem o litr, že vyfotí chemikářce pod katedrou kalhotky…“
„A udělal to?“
„No nejen že to udělal, ale ten debil to zveřejnil na facebooku, kde to objevil ředitel školy a mě kvůli tomu popotahuje za zanedbání péče,“ vysvětluji mezi usrkáváním dvojitého espresa. „Jenže co můžu dělat, když on mi při jakémkoli náznaku o výchovu řekne, že nejsem jeho máma, že mu nemám co rozkazovat…“
„Máma nejsi, ale měl by si snad uvědomit, že jenom kvůli tobě neskončil před dvěma roky v děcáku.“
„Přesně to jsem mu řekla a víš, co mi na to odpověděl?“
Kamarádka zakroutí hlavou.
„Že se o sebe klidně bude starat sám, že Pepa taky odešel z baráku a teď mu nikdo nerozkazuje.“
„Jako myslíš Pepu Klímu, co ho vyrazili ze dvou učňáků za neomluvený hodiny a jemu je to úplně jedno, protože i ve squattu se dá žít?“
„Jo, přesně toho. Jenže já nechci, aby Petr takhle skončil. Že nikdy nebyl žádný lumen, to jsme věděli, proto ho naši dali na instalatéra, protože dobrého řemeslníka aby člověk pohledal. V prváku ho to navíc bavilo, maloval si budoucnost, jak bude mít vlastní firmičku, ale pak, co se naši zabili, jako by mu hráblo.“
„Asi to pro něj nebylo jednoduchý, v šestnácti přijít o mámu a tátu,“ uhlazuje Silva situaci.
„To pro nikoho. Alici bylo sotva 10, mně jednadvacet. Vždyť víš, jak jsem z toho byla v prdeli. Bez babičky Ádi bych to nezvládla. Moc mi pomohla a pomáhá stále, platí třeba většinu hypotéky na byt, aby nás nevystěhovali pod most. A tebe mám pro změnu jako vrbu. Ani nevíš, jak moc to pro mě znamená,“ vracím se o dva roky zpět do doby, na kterou se snažím zapomenout, ale ona se mi jako bumerang pořád vrací.
„To je to nejmenší, co pro tebe můžu udělat. Jsi neuvěřitelná, jak se s tím pereš. Ze dne na den necháš školy, na kterou ses tak připravovala, a jdeš dělat do call centra, kam jsi nikdy nechtěla, jen abys vás tři uživila.“
„A to jsem je jako měla nechat zavřít do děcáku? Babičce by je do péče nejspíš nesvěřili, protože je stará. Navíc máma nás vždycky vychovávala k tomu, že ať se mezi sebou kočkujeme, jak chceme, jednou – až budeme dospělí – tu budeme pro sebe navzájem. Sice ta dospělost přišla dřív, než si kdo dovedl představit, ale já ji nemohla zklamat.“
„Přesně tohle jsem ti vždycky záviděla, ty hezký rodinný vztahy. A ten holomek ti to teď vrací tím, že fotí učitelce kalhotky…“
„No jo, kdyby aspoň bylo co fotit. Jenže ta chemikářka je asi šedesátiletá protivná bréca, jejíž spoďáry by mě fakt nezajímaly,“ snažím se odlehčit situaci.
„Ty si ze všeho dokážeš udělat srandu,“ pobaveně dodává Silva.
„Nic jinýho mi nezbývá. Musela bych nejdřív zabít Petra, pak sebe a Alice by stejně skončila tam, kde nechci. Takže to prostě musím přežít… Ale pryč od naší rodiny. Spěcháš domů?“
„Ne, nespěchám, nedáme si ještě něco na zub?“
„Dáme, nejlíp něco ostřejšího,“ odvětím a objednávám dvakrát Prosecco.
Postava: Lenka, 23 let, bezproblémové dítě, studijní typ, před dvěma lety přišla o rodiče při autonehodě, stará se o mladší dva sourozence (Petr - 18, Alice - 12 let), studovala VŠE, kterou musela přerušit a pracovat, má pomoc v babičce, bydlí v bytě zděděném po rodičích, který je ještě zatížen hypotékou, s jejímž splácením pomáhá jí babička, musela dospět dříve; velkou morální oporu má v kamarádce Silvě, ke studiu VŠ se chce vrátit. Je mladá, odhodlaná, donucená dříve dospět.
Místo, kde se příběh odehrává: v kavárně s kamarádkou Silvou.
Zadání:
Co má příběh vyjádřit: Jsi navždy zodpovědný za to, co jsi k sobě připoutal. / V nouzi poznáš přítele.
