Milý turisto. Jsi-li lufťák, ušel jsi pár metrů od své škodovky či kii na leasing. Jsi-li turista, máš v nohách pár kilometrů. A jsi-li vandrák, už se tu potuluješ a motáš dny či možná týdny. Ať tak či tak, tvé kroky tě dovedly sem. Ke Stamichmanově štole.
Asi si říkáš, že to je stejná štola, jako jsi viděl mnohokrát předtím někde jinde. Ale to bys, milý turisto, nesměl být v kraji Stamichmanově, kde má všechno svůj příběh.
Stamichman vládnul svému pohoří rukou pevnou, spravedlivou a neomylnou. Rostlinám vláhu dával, zvířátkám šišky ze stromů sklepával, dobrým lidem přilepšoval a zlounům škodil. A zdálo se, že tomu tak bude napořád. Jenže ouha. Něco se pokazilo.
Ten, kdo si myslí, že za tím je ženská, má recht. Tohle se obecně málo ví, ale i vládcové hor mají své ženy a stará, nebo spíš mladá Stamichmanka Bětunka, byla mezi manželkami všech těch Krakonošů, Rudovřesů, Hejmonů a Rampušáků ta nejkrásnější.
A její krása byla po ostatních pohořích pověstná.
 |
| Ilustrace: Tomáš Staněk |
Každodenní rutina ji trochu nudila. Pořád jen uklízet, péct buchty a čekat, až si dá starej Stamichman svoje tři pivka po šichtě, vrátí se domů a usne. Už jí to zkrátka bylo málo a tak pořád mrmlala, že prej: „Slyšela jsem, že v Krkonoších je Zlaté návrší, kdy mě tam vezmeš?“ Nebo: „Volala mi paní Radegastová, že starýmu Radegastovi pořídila sochu, kdy se tam pojedeme podívat?“ No, co vám budu povídat. Brblala a brblala, až z toho šla Stamichmanovi hlava kolem.
Stamichman svoji Bětku miloval, ale co mohl chudák dělat, když bylo okolo tolik práce. Pořád jen pracoval, pracoval a… nestíhal.
A tak si ani nevšiml, že jí doslova zblbnul hlavu. Ptáte se kdo? No Rudovřes přece. Pán Krušných hor a starej proutník v jednom. S podzimem se nám tenhle filuta pěkně vybarvil. Začal Stamichmance posílat po větru psaníčka. Že prý když Stamichmana opustí a půjde k němu, zahrne ji cínem z Cínovce, v Jáchymově ji bude máčet v koupelích a klidně ji vezme i do Drážďan. No, psal a psal, až ji úplně poplet hlavu. A tak jednoho dne vyměnila ta nešťastnice Stamichmanovu jeskyň za tu Rudovřesovu.
Když se to Stamichmanovi doneslo, rozzlobil se tak, že seslal na Králičák tu největší bouřku, co kdy místní zažili, a vzteky tloukl holí do země, až se štola, u které právě stojíš, vyhloubila. Do téhle štoly si pak zalezl a litoval se.
A tak přišly na Králické pohoří těžké časy. Ty dva roky Stamichmanovy sebelítosti strádali všichni. Jemu chyběla láska a pohoří chyběl řád.
Milý turisto, tady by ten příběh mohl klidně končit. Občas se to holt stává, a abychom byli fér, neblbnou jen manželky horských vládců.
Ale podívej. Podívej se na tu nádheru okolo a musí ti dojít, že už se v kraji nestrádá. Že je Stamichmanka zpátky a starej Stamichman se o své pohoří zase stará. A bodejť ne. U Rudovřesa to ve finále žádný lázně nebyly.
Byla ráda za návrat a za to, že ji Stamichman odpustil. Ale nejdřív ne. Nejdřív pěkně bouchal holí. A s každou ranou stamichštein, mocný kámen vsazený do konce hole, jakoby jeden z těch smyslů ztratil.
Pět ran, pět odštěpků, pět smyslů, pět skřítků.
Nosál, Ušál, Okál, Prstál, Mlsál.
Tak vznikli: z rozmaru ženy, ze smutku muže, z trestu a odpuštění a jedné velké lásky.
