„Tady je zase bordel,“ spustí místo pozdravu.„Taky tě ráda vidím,“ reaguji ironicky na uštěpačnou poznámku.
Kdykoli přijede na návštěvu, zajímá ji v první řadě to, kde se povaluje jaké smítko. Když nikde žádné nenajde, stejně si ho domyslí. Její nejoblíbenější vůní je konvalinkový Ajax linoucí se z kbelíku, hned v závěsu si pak hoví citronový Cif na čištění sporáku. Jemně drhne mezi prsty a bere s pomocí houbičky vše, co ukáplo při vaření.
„Ty fakt nejsi normální!“, vyjedu na ni, když chvíli po příjezdu začne rejdit mopem a malovat na kuchyňském linu pravidelné osmičky rychlostí světla.
„Jenom to setřu, aby se to neroztahalo všude,“ odvětí, nechápaje můj údiv.
„Prosím tě, sedni si a dej si v klidu kafe.“
„No tak promiň, že se tak snažím,“ odpoví dotčeně.
„Hlavně si myslím, že to zase přeháníš.“
Naše teta Markéta není zlá, jen se pokouší své představy o nutnosti dokonale čistého prostředí vnutit okolí za každou cenu. Snažím se ji chápat, i když mě to někdy pěkně štve. Pracuje celý život jako zdravotní sestra, proto asi nepovažuje čistotu za půl zdraví, ale za zdraví celé. Přijde z práce a šůruje. Dívá se na televizi, telefonuje kamarádkám a zase šůruje… Bydlí sama v malém bytě jako klícka, kde jí společnost dělá jen mourovatá, lehce nevyrovnaná kočka. „Svůj k svému,“ říká k podobnosti povah obou obyvatelek hloubětínského 2+kk sestra veterinářka. A já jí dávám zapravdu.
Uklízecí vášeň ukájí nejen u sebe doma, ale i u nás. Nemá děti, v nichž by snad viděla smysl života, proto se angažuje v pomoci ostatním, často i té nevyžádané. Když se cítí sama, bere si tu a tam na pomoc Modrého Portugala. Ten jí neodporuje, mlčí, naopak jí rozvazuje jazyk a podporuje ji v tom, aby rady ostatním udílela s ještě větší kadencí.
„Já ti do toho nechci kecat, dělej si, co chceš, ale já si myslím, že bys měla…“ začne opět svou obvyklou promluvu do mé duše. „Ale mně je úplně jedno, co si ty myslíš, já mám svůj život, tak mi do něj pořád nekecej!“, odpovídám rázně.
„No jak myslíš, já to s tebou myslím dobře,“ zakončí svou řeč, aniž by dokázala pochopit, že její dobře nemusí být moje dobře.
Dříve s ní bylo lepší pořízení. Když jsme byly se sestrou malé, brávala nás třeba v zimě na hory, kde nám připravovala různé bojovky, učila nás morseovku, vymýšlela zajímavé hry, byla s ní legrace za všech okolností. Nikdy nezapomeneme na pyžamové rozcvičky v závějích sněhu. Brzy ráno nás vyhnala z postele, obuly jsme si jen hucule a otužování mohlo začít.
„Ve zdravém těle – zdravý duch!“, zavelela, zatímco nám předcvičovala stejně oděná pro pobavení celé chalupy.
Teď jí však ke spokojenosti stačí jen všude uklízet; hlavně, aby nemusela dělat pořádek ve svém životě. Užívá si, že mop, koště, vysavač i prachovku může mít zcela pod kontrolou. Čím víc chlóru, tím víc čistoty. Dokud koupelna nevoní jako bazén v Podolí, není spokojena.
Ale tak to nefunguje, milá teto, chlórem svůj život nevyčistíš.
