„Až budeme velký, budeme mít společnou svatbu,“ usmála se Eliška a připomněla Kláře jejich slib z dětství. Opřely se do houpačky na zahradě a pozorovaly předhánějící se mraky. Byl horký letní den a svatba Elišky se blížila. Už zítra.Tohle dívčí přátelství vzniklo už ve školce. Eliška byla bázlivá a nenápadná slečna, za to Klára byla všude vidět a slyšet. Tvořily nerozlučnou dvojici. Měly vedle sebe postýlky, skříňky a nosily stejné oblečení. Zažily spolu první lásky, první zklamání, rozvod Kláry rodičů, maturity i divoké večírky.
„Kláry, myslíš, že je pro mě Honza ten pravý?“ zeptala se Eliška váhavě.
„Jasně že jo! Ty o tom snad pochybuješ?“ zareagovala Klára překvapeně.
Eliška se zamyslela a chvilku mlčela.
„Asi jsou to jen moje zbytečný strachy, to bude před svatbou normální,“ přemýšlela nahlas. Zase bylo chvilku ticho.
Najednou Klára vyskočila z houpačky a dala si ruce v bok: „Hele, máš před sebou poslední den na svobodě, nebudeme tady sedět a dumat nad nesmrtelností chrousta. Jdeme se bavit!“ Eliška nedobrovolně vstala. Věděla, že nemá smysl Kláře odporovat.
V baru, kam přišly kolem půlnoci, byla zábava v plném proudu. Klára se ujala objednávání drinků a tahala Elišku na parket. Několik hodin tance uteklo rychle. Klára šla pro pití, a když se vrátila, nemohla Elišku najít. Prošla parket, nebyla tam. Šla na záchod, taky nic. Vyšla před bar. Eliška nikde. Barman o ní taky nevěděl. Vzala do ruky mobil a v tom jí přišla zpráva. „Kláry, užij si večer, šla jsem domů.“
Nerozumněla tomu. Tohle Eliška nikdy neudělala. Asi to bude tou svatbou, možná je fakt nervózní.
Klára stála bezradně uprostřed baru a přemýšlela, jestli se vypraví za Eliškou. V tom zahlédla Honzu. Jakto, že je tady? Otočil se a pohled jí opětoval. Zamrazilo jí. Přestala vnímat hudbu a svět se zpomalil. Ten pohled byl nekonečný. Honzu zatahal někdo za rukáv a odtáhl pryč. Klára stála uprostřed parketu a snažila se pochopit, co se právě stalo. Ucítila znovu brnění mobilu „Můžeš jít na chvilku ven?“
Honza stál před barem opřený o kapotu svého Jeepu. Ruce měl složené na prsou a jednu nohu opřenou o nárazník. Nic neříkal. Pozoroval jí a rty se mu zvlnili v úsměv.
„Eliška tu není,“ vykokatala Klára. „Já vím“ odpověděl klidně.
„Čekám tu na tebe.“ Klára sklopila oči do země a čekala, co bude dál. Přistoupil blíž a vzal jí za ruku.
„Asi bych ti měl něco říct...“ Ztěžka polkla.
„Radši nic neříkej, zítra se ženíš“. Podíval se jí do očí. Ten pohled byl plný napětí a tajemství. „Tak nebudu nic říkat. Nějak se to ale dozvědět musíš“. Zlehka jí políbil. To nemůže být pravda, letělo Kláře hlavou. Je to Honza, Elišky Honza. Nedokázala však odolat. Jeho vůně a silné paže jí zcela pohltili.
Klára se vzbudila s obrovskými výčitkami svědomí. Na svatbu se jí nechce. Neměla právo zažít tu krásnou noc. Je jí ze sebe samotné zle. Taková zrada! Honza jí ujistil, že svatba proběhne podle plánu. Nemohla připustit, aby zkazila Elišce její nejdůležitější den. Během noci s Honzou musela myslet na to, že si takovou zradu Eliška nezaslouží. A taky na to, že jí to nikdy neodpustí.
Svatební hosté postupně přijížděli. Vše bylo na svém místě a svatba mohla začít. Nervózní Honza čekal s květinou v ruce na Elišku. Ošíval se a očima hledal Kláru. Netušil, jestli dorazí. Přišla. Měla na sobě světle růžové šaty a vlasy propletené do volného copu. Vypadala elegantně a zároveň ležérně. Takhle jí neznal. Působila zranitelně.
Čas běžel a Eliška nepřijížděla. Telefon měla vypnutý a nikdo o ní nevěděl. Klára znervózněla. „Že by mě s Honzou někdo viděl? Nebo že by nás viděla Eliška? To není možné, vždyť v baru už nebyla“. Jedna z družiček se vrátila z Elišky bytu, kam jí jela hledat. Rychle se vytvořil hlouček a jeden přes druhého se svatebčané snažili zjistit, kde je Eliška. „No není tam. Říkám vám, že tam není. Nemá tam ani věci“.
Klára si sedla do trávy a hlavu složila do dlaní. Zkazila Elišce svatbu. A ztratila nejlepší přítelkyni. Tlumeně vnímala chaos kolem sebe. Rozrušení hosté vymýšleli nejrůznější důvody k odvolání svatby. Honza nasedl do auta a bez jediného slova odjel. Klára se dlouho dívala do prachu, který se vznášel za ujíždějícím autem. Znovu sklopila hlavu do dlaní.
Klára vstoupila do baru na náměstí. Je to tak dlouho, co tu byla naposledy. A zároveň má pocit, jako by to bylo včera. Usadila se do červeného křesla v rohu a objednala si Martini. Nemohla se zbavit zvláštního pocitu. Před rokem touhle dobou tu byla s Eliškou a zapíjela její loučení se svobodou. Dnes je tu sama a Elišku rok neviděla. Neměla odvahu zvednout telefon. Stejně by jí neměla co říct. Pro to, co udělala, neexistují slova na omluvu.
Třikrát mrkla a nemohla uvěřit svým očím. Je tam. Eliška. Má kratší vlasy a je z ní blondýna. Ale je to ona. Eliška se rozhlédla po baru se smutkem v srdci. Vzpomínala na svou zdejší poslední návštěvu a její oči se zastavily u červených křesel. Klára.
Pomalu se zvedala a šla směrem k ní.
Stály uprostřed parketu, tam, kde se viděly naposledy. „Eliško,“ hlesla Klára. „Ráda tě vidím.“ odpověděla Eliška. „Asi bych ti měla něco vysvětlit.“
„Ty mě? To spíš já tobě,“ skočila jí do řeči Klára.
„Počkej, to já jsem nepřišla na svatbu a nikomu nic neřekla. Musel to být obrovský poprask,“ Klára souhlasně nakrčila ramena.
„Ten večer jsem dostala strach. Nechtěla jsem si Honzu vzít. Ale nebylo nic, co bych s tím mohla dělat. Cestou domů jsem si chtěla utřídit myšlenky“… na chvilku se odmlčela. „A potkala jsem Kryštofa, pamatuješ si ho? Chodili jsme spolu na střední a on pak odjel s rodiči do Ameriky.“
Klára jen udiveně kývla.
„Povídali jsme si celou noc. Pomohl mi utéct. A já neměla odvahu se někomu z vás ten rok ozvat. Stydím se za svůj útěk. A stydím se za to, jak jsem vás všechny zradila.“
Kláře se udělalo slabo a dosedla na nejbližší židli. Eliška si sedla vedle ní. „Chybíš mi.“
Klára ji vzala za ruku a nadechla se: „Taky ti musím něco vysvětlit“.