Před prosklenými dveřmi prodejny stojí hlouček důchodců. Pozorují mě, jak otevírám kovovou roletu. Do prodejny vchází první z nich.
„Dobrý den, můžu se zeptat…“
„Vemte si lísteček,“ ukazuji na dva bílé turnikety při vchodových dveřích. Nechápu, jak mohl přehlédnout ty obrovské obrazovky s pořadím, které máme nad všemi pulty.
„Vždyť jsem tu první?!“ opáčil a kráčel dál po šedém koberci směrem ke mně. Naše prodejna má na délku dobrých 15 metrů, ale důchodce minul stojan s nabídkou mobilů a už stál u mého magentového pultu.
„Děláme to pro vaši bezpečnost, máme jasná pravidla,“ zakoktal jsem při vzpomínce na zaškolení od člověka, který byl ve firmě sám teprve měsíc.
„Od rána mám černý displej, nemůžu se dovolat Máně!“ nenechal se odbýt důchodce.
Vzal jsem mobil do ruky a telefon standardně zapnul. Opřel jsem se o svoji barovou stoličku a v duchu jsem si povzdechl: „Takhle jsem si život nepředstavoval.“
