Tak co ještě? Bagety, máslo mám, ještě zubní pastu… Proplétám se narvaným obchoďákem, který tu postavili místo útulné vinotéky. Dneska snad přijela nakupovat celá Praha a Střední Čechy. Hrůza a děs. Co ty lidi tady vidí? Kdybych nemusela, tak sem nepáchnu. Uždibuju teplou drolivou bagetu a hledám tu správnou pastu. Teplé bagety jsme si tady kupovali kdysi s Pepou. Taky červené víno a francouzský sýry. Měl zrovna prázdný tátův byt, a tak jsme si udělali piknik v obýváku na zemi. Drobečky od baget mě tlačily do zad, víno a touha rozpalovaly naše těla a my jsme si odřeli záda i kolena o hrubý koberec.
Pak horká vana – „Au, ty kolena pálej!“ - a pak znovu a znovu. Horká voda rozvoněla jeho tělo – jako bych tu vůni cítila i teď. Stojím s pusou od drobků v oddělení drogerie a nasávám vůně vzpomínek.
„Pepo, jsi to ty?“
„Promiňte madam, mohu si vzít tady tu ústní vodu?“
„Omlouvám se. Sem si vás asi spletla.“
Vracím se do drsné reality. Kterou tu pastu ten můj Jožka chtěl?
